Dostih

Kvůli životnímu úspěchu se kolikrát jde i přes mrtvoly a z cesty musí jít stranou i letité přátelství.Mrkvička je žokej jako víno,v těhle rolích ho mám moc rád,prostě mu sedí.No a P.Zedníček rozhodně taky nenudí.Oba žokejové si projdou těžkýma situacema a nezdary řeší na flaškou něčeho tvrdšího. Scény kdy si dávají do trumpety a pak do zubů jsou fakt povedené a věrohodné,,člověk až dostane splín z těch jejich mrzutostí.Film je opravdu koukatelný a oběvuje se tady ve vedlejších rolích pár skvělých herců viz.Větrovec,Tomek,Krůta Fakt pěkný!!! (11.03.2010)

Skvělý film, který nemá s Dobrou Vodou vůbec nic společného. Tady se řeší především vztah dvou žokejů a jejich snahu se prosadit. V Dobré Vodě je to o něčem úplně jiném a že jsou v obou koně a hraje tam Mrkvička nebo třeba Větrovec je vedlejší. Film osloví i dnes, nakonec téma je nadčasové, překvapujeme mě, že i tenhle film natočil jako režisér Jaroslav Soukup. Byl precizní, uměl si vybrat správné herce a dokázal ukázat prostředí. Jak to profesní, tak to všeobecné. Tady onu zanedbanost a šedivost osmdesátých let. To, že Soukup nechytil po roce 1989 správný vítr a točil věci, na které se nedá koukat, protože nezvládl filmový "marketing" je věc jedna, druhá je, že natočil celou řadu kvalitních filmů, které poněkud zapadly (Třeba skvělý Záchvěv strachu). A tou třetí je, že nejznámější z oné pozdně komunistické éry byly Diskopříběhy a filmy s Vaculíkem a Tofim, přičemž třeba Vítre v kapse nebo Láska z pasáže jsou rovněž velmi dobře ukázaným obrazem doby. A když budeme nadávat na Maixnery a Dagmary, ruku na srdce - co dokázal po oné tzv. sametové revoluci natočit onen do konce oslavovaný a prosazovaný (i finančně) Menzl? Už Konec starých časů nebyl nic moc a následuje řada menších (Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, Obsluhoval jsem anglického krále) nebo větších (havlovština Žebrácká opera) propadáků až po samé dno - Donšajny. Vsadím se, že s prostředky, které měl Menzel k dispozici by Soukup dokázal naložit stejně dobře, ne-li lépe. A to jsem vynechal odpustkovou prorežimní sračku Kdo hledá zlaté dno. A proti tomu jsou všechny Dagmary a Maixnerové jenom nevinné sračky. (20.02.2024)

Opět se potvrdilo, že dnes zatracovaný režisér Jaroslav Soukup točil na začátku 80. let filmy na slušné úrovni. Nejedná se o žádný výrazně ambiciózní kousek, ale o velmi jednoduchý film, založený na osvědčené kombinaci sportovního zápolení a psychologicko-vztahového dramatu mezi třemi hlavními postavami. Dostih vyniká především vykreslením samotného prostředí a to jak prostorově, tak pocitově a vzniká tak jakási příjemná kontinuita těchto prvků, která tak často chybí v současných českých filmech, jež se většinou vyznačují značnou roztříštěností - a to mimo jiné i žánrovou. Dostih se nesnaží být něčím víc, než pouze dramatem se sportovní tematikou, ale to co dělá, dělá dobře. Celkovému pozitivnímu dojmu napomáhá také výborný výkon Ladislava Mrkvičky v roli žokeje Sochora, sužovaného zdravotními problémy a docela čistě napsaný scénář bez zbytečných dějových odboček. (03.06.2013)

Trochu mi to připomínalo kriminální příběhy Dicka Francise. Asi se jím autor nechal inspirovat. Prostředí dostihových závodišť je pro mě velmi atraktivní. Občas jezdím do Chuchle na koníčky. Nesázím. Jen se dívám. Bylo tu plno dobrých českých herců, kteří ten příběh táhnou o něco výš. Ale zase by neuškodilo tenhle příběh mírně okleštit. Některé dějové kudrlinky jsou zbytečné. (06.06.2013)

Klasické osmdesátkové nahořklé drama se syrovou atmosférou a bezútěšným prostředím. Ještě než Jaroslav Soukup ztratil soudnost a začal hoblovat dno české kinematografie, natočil několik slušných filmů. Dostih se mezi ně většinou neřadí, ale není důvod proč by neměl. Je zajímavý námětem i hereckým obsazením. Ladislav Mrkvička měl lepší role, měl i slavnější role, ale málokterá byla tak vděčná, jako takhle. (06.01.2021)