Nikdy nepláču

 „MUSÍŠ HO PŘIVÉST DOMŮ…“   Týnejdžerka vyřizuje převoz mrtvoly fotra a shání o něm informace. Prostě takový ze života. Ze života těch, co nejsou za vodou (prachama vole). Obyčejnej film, postavenej na svérázný mladý hrdince. Jinak teda nic moc. Vypovídá to zřejmě něco o Polácích, ale… Pro nikoho netruchlím, Polák kurva taky nejsu…     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Fotr maká v zahraničí. A my máme hovno... 2.) Mám doma manžela v termosce.   ///  Thx za titule „tkimitkiy“.                  PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (30.03.2022)

Houby ústní z literutary a testy z matiky. Tohle je ta pravá zkouška dospělosti, při níž se ze zpovykaného fracka mění sedmnáctiletá holka v normálně uvažující bytost. Že to je bolestná a nepříjemná cesta je jaksi samozřejmé. Vedle příběhu, který je opravdovější než sám život, stojí film na precizním výkonu Zofie Stafiej, která ukazuje obrovský talent a je příslibem nejen pro Polsko, ale pokud nebudou zahraniční filmaři tupí, tak i pro celý svět. Zároveň si možná leckdo poupraví pohlad na ukrajinské dělníky, kteří jsou tu v podobné pozici jako Poláci i my v Irsku a na západě od Aše vůbec. 90% (05.01.2022)

Sedmnáctiletá polská tvrďačka s otcem už roky žádný vztah neměla. A teď je to shodou okolností ona, kdo letí do Dublinu, aby zařídila převoz jeho ostatků domů. A naráží nejen na to, že o svém otci skoro nic neví, ale i na svoji neschopnost komunikovat s ostatními. A divák může sledovat, jak se postupně mění, až nakonec dokáže udělat i neegoistický krok. Výborná Zofia Stafiej táhne celý film skoro sama, a přitom to rozhodně není snadná role. Další velmi povedené polské drama. (24.09.2021)

Kdosi tu v komentáři zmínil, že mu Domalewski po tomhle snímku připadá jako polský Ken Loach. To mě zaujalo, a do jisté míry i proto jsem mu dala na Febiofestu šanci. *** Hm. Souhlasím s mnohými, že film je výborně řemeslně zpracovaný, příběh i kamera vtahují, herecký výkon je opravdu dobrý. Ale výpověď bez přesahu mě naprosto zklamala. *** Ken Loach je mistr v zrcadlení dnešní hodnotově i citově upadlé reality, v jejímž základu nacházíme násilnou a totálně/totalitně nespravedlivou ekonomickou mašinérii - systém, který se v jeho filmech zviditelňujících každodenní obnaženou mechanickou krutost obžalovává de facto sám, zatímco Ken Loach jen cizeluje své nenápadné mistrovství, jak mu v tom filmařsky co nejméně překážet. Domalewski se naproti tomu vůbec nezaobírá univerzálii systému, přestože na povrchu rozebírá tristní situaci gastarbeiterů a jejich rodin, nicméně ve skutečnosti i v anglickém prostředí tematizuje ryze polský problém osobní lidské a mezilidské uzavřenosti, vypěstované neschopnosti otevřené citlivé komunikace v rodinách, mezi přáteli, sousedy, ve společnosti obecně, problém uzavřenosti, téměř alergie na upřímné citové projevy a jejich komunikaci, jež se Polákům dnešní doby stala národním rysem a nejspíš úzce souvisí i s přetrvávajícím formálním katolictvím a konzervativismem, zablokování a zatvrzení se vůči upřímné komunikaci, a následné překrývání vzteku z prázdnoty, která tak vzniká, sprostými výlevy, ubližováním, týráním, sebetýráním v izolacích (kouření, chlast, tvrdé masky )... Jediný, kdo se od toho ve filmu oprostil a snaží se vůči tomu otevřít hlavní hrdince oči, je týpek, který Polsko opustil a má anglickou rodinu, v níž syna vychovávají primárně a záměrně jako občana anglické společnosti. *** Není to vůbec špatný film, ale utápění v národních problémech a pitvání se v nefunkčnosti vztahů a intimní komunikace v tuzemské společnosti je pro polské filmy už příliš otřepaným motivem, a i když uznávám, že tohle je jedno z mála děl, u kterých vidím, že se víceméně trefují do černého, chybí mi tu přesah, nadhled, vykročení ven, překročení, zkrátka něco víc než jen ukazování a stěžování si - pokud tedy východiskem pro Poláky nemá podle režiséra být emigrace a zakládání rodin v Británii, což tak bohužel nechtěně skoro vyznívá. (Febiofest, Slovanský dům). *~ (04.10.2021)

„Děláš tohle často?“ - „Co?“ - „Co?! Vydíráš lidi.“ - „To byl můj debut.“ Ola je rebelka zmítaná pubertou, jejíž hlavním poznávacím znakem je vztek a neúcta k pravidlům, se kterými si noblesně vytírá zadnici. Na náladě jí zrovna nepřidalo ani fiasko v autoškole, navíc se dozvídá, že její v Irsku pracující a již dávno odcizený otec zemřel…Je celkem výzva najít si cestu k hlavní hrdince. Olino svérázné chování umí sice i pobavit, její vzdor za každou cenu ovšem dokáže také otrávit. Každopádně po jejím příletu do Irska s ní člověk začne postupně sympatizovat, protože se nevzdává, a snaží se zvládnout obtížnou situaci. K tomu idiotské chování matky, byrokracie…Problém však mám s rozhodnutím, které odporuje tomu, jak si šla za svým cílem (a dráždí mě i to, co ho vlastně vyvolalo), kvůli němu dávám „jen“ solidní 4*. „Vysral se na nás na všechny. Obzvlášť na mě.“ - „Co?“ - „Můj táta…s tím autem.“ - „Nech toho. Je mrtvej.“ - „Jasně. Všechny prachy, co mi spořil, půjdou na jeho pohřeb, kurva!“ - „Ty seš magor. Byl to tvůj táta.“ - „Příležitostně.“ (17.04.2022)