Smrť v Benátkach

Drama jehož děj se dá popsat jednou, nepříliš rozvinutou větou. Přesto dokáže diváka strhnout a zasáhnout. Může za to jak soustředěný herecký výkon Dirka Bogarda, tak úžasná hudba Gustava Mahlera a vynikající kamera i režie. Ale pokud vám vadí pomalé filmy téměř bez děje, nejspíš to ani nezkoušejte. (07.01.2007)

Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem. (19.12.2010)

Naprosto výjimečný film. Na velkém filmovém plátně ještě více vynikne.________EDIT 2020: Málokteré filmové dílo je stále aktuální jako Vicontiho Smrt v Benátkách. Film o životě, mládí, kráse, smrti a s nádhernou hudbou Gustava Mahlera mě nepřestává fascinovat svou životností od mých studentských let, kdy jsem jej viděl poprvé, nemluvě o nezapomenutelném diváckém zážitku na velkém plátně na LFŠ. Stále to má co říct a v souvislosti s prožitou pandemií nemoci covid-19 získává snímek nový rozměr, který mě dříve vůbec nenapadl.________A co si budeme nalhávat, vždycky jsem byl platonicky zamilovaný do představitele mladičkého Tadzia Björna Andrésena. Prostě mám ke Smrti v Benátkách určitý životní vztah. (14.11.2010)

Melancholická báseň o bláhové lásce renomovaného hudebního skladatele k botticelliovsky krásnému polskému chlapci. Drásavé drama pohledů, v němž všechno zůstává otevřené a nezodpovězené. Faustovsky ďábelské rekviem o nezadržitelném tělesném, duševním i uměleckém rozkladu. Hlavní postava Gustav von Aschenbach je svým introvertním způsobem parafrází na osobu českorakouského hudebního skladatele Gustava Mahlera, skladatele provázejícího osobní tragédie, rány osudy otištěné v symfonických partiturách. A právě tato hudba nezaměnitelně, jako nit proplétá celý film. Filmová verze není přesnou adaptaci novely Thomase Manna, celkové tempo je pomalé, jednotlivé záběry kamery a její splynutí s hudbou, veškeré dialogy, postavy, vzpomínkové sekvence i proslulá závěrečná scéna smrti se nese ve výsostně poklidném, avšak příznačně úpadkovém tempu. Není od věci, že Luchino Visconti zde abstraktně nevystupuje jako filmový režisér, nicméně daleko více mu zde sluší role hudebního dirigenta, jenž udává takt celému "organickému" orchestru. A pak jsou tady ty Benátky, nádherné město na laguně, město zamořené morem, které svou nihilistickou podobou občas mírně převyšují formu nad obsahem. I ono ústřední téma zamilovanosti starce do mladičkého chlapce samo osobě působí poněkud pedofilně, nicméně obalení do estetického hávu zakrývá jisté skutečnosti. Je ovšem dobré si uvědomit, že sám Thomas Mann napsal tuto novelu postavenou na vlastním zážitku, takže onen homosexuální podtext není opodstatněň, jelikož zamilovat se do krásy v jakékoliv její podobě se může stát každému kdo jeví alespoň sebemenší cit. Ale co je to platné, když Visconti je Visconti a jeho filmová řeč prostě vždy bude o aristokratické vznešenosti, byť poznamenaná temností, smutkem, odcizením a osobitou tragédii. Estetická mnohovrstevnatost vytváří umělecké dílo, nenapodobitelný mistrovský kus, těžkostravitelné podobenství ve světové kinematografii. (24.02.2009)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)