Ako sa budia princezné

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Vladimír Menšík ať hrál, kde hrál, vždycky na sebe dokáže upoutat divákovu pozornost. Postava Matěje je jedna z nejvtipnějších pohádkových postav, od níž by se všichni představitelé Plancheta mohli učit. "Ne, princi ne! Vy snad nemáte srdce." "Srdce." "Tak nemáte žaludek." (18.03.2009)

Vorlíček se po dvouch letech tvůrčí krize vrátil k tomu, co mu jde nejlépe. Ke vtipné pohádce, ve které nejvíce potěší Mistr Menšík v roli bujarého sluhy. Souboj prince v podání Krause a medvěda-Menšíka je vážne nezapomenutelný. A přestože moc nemusím nepříliš dobrého herce Jana Hrušínského, v téhle pohádce mi přijde naprosto v pohodě. (20.09.2003)

Sakra, teprve nyní jsem si všimnul, že jsem tuto skvělou pohádku vůbec nehodnotil. Patří mezi nejlepší české, staré, poctivé pohádky. Příběh, herci, atmosféra, hudba - není nějak nic co dodat. Něco se dá vytknout, něco bych změnil, jsou i o stupínek lepší pohádky, ale to je jen malá připomínka. Celkově hodnotím na 95% = ***** (21.01.2013)

Kouzelné zpracování pohádky o Růžence, která se píchla do prstu. Scény, kdy celé království usíná je pompézní a scéna, kdy Kraus bojuje s "medvědem", je nezapomenutelná. Václav Vorlíček zde jen potvrdil, že pohádky uměl natáčet. Nebál se ani trošku pozměnit klasickou verzi pohádky se třemi sudičkami. Zde Růženku zaklela její teta (Libuše Švormová), za to že se nestala královnou, protože král (Jiří Sovák) si za manželku vybral její sestru a matku Růženky (Milenu Dvorskou). Do hlavních rolí obsadil známé herce, a to již zmíněného Sováka, Dvorskou a Švormovou a pak dále Jana Hrušínského, Filipovského, Menšíka, Zázvorkovou, Postráneckého či začínajího Krause. Vyjímku udělal jen v případě Růženky, kterou přiřknul neznámé Marii Horákové. Jediné devalvuje pohádku od naprosté dkonalosti je pouze střih a kamera. Střih se mi nelíbil v tm, že je scéna, hraje hudba a nejednou je to useklé bez skončení hudby či jejího ztlumení a už se odehrává něco jiného. A co se týče kamery, tak mi vadí, že kolikrát se soustředí jen na hlavní dva, tři představitele a herci co stojí vedle, mají často useklé hlavy nebo jim hlava chybí. [20046. hodnocení, 315. komentář, 77%] (21.10.2019)