Réžia:
Otakar VávraScenár:
Otakar VávraKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Jiří SrnkaHrajú:
Marie Vášová, Valentina Thielová, Miriam Hynková, Jiří Vala, Marie Tomášová, Václav Voska, Josef Bek, Jiřina Šejbalová, Rudolf Hrušínský, Světla Amortová (viac)Obsahy(1)
Sociální drama Otakara Vávry, natočené podle románové předlohy Gézy Včeličky, vypráví příběh chudé rozpadající se rodiny matky Fišerové a jejích třech dětí. Je zasazený do 90. let 19. století – do doby, kdy nemajetné pracující vrstvy ještě neměly své volební hlasovací právo ani stálou osmihodinovou pracovní dobu. Po smrti věčně opilého a agresivního otce Fišera se rodinu snaží držet pohromadě rázovitá matka (M. Vášová), pracující v noční kavárně. Už ale nijak nezabrání zkratovitému jednání syna Františka (J. Vala), co se rozhodne náhle kvůli tvrdé práci odejít z pekárny a založí si vlastní rodinu se svou láskou – továrnicí Růženou (M. Tomášová). Lásku nalezne i dcera Julie (V. Thielová) u bohatého Karla Horáčka (R. Hrušínský), jehož matka vlastní nevěstinec. Žofie (M. Hynková) jako jediná z dětí zůstane s matkou doma a pracuje jako šička. Po nějaké době ale mezi nimi nastane roztržka, když se dcera přizná, že čeká nemanželské dítě. Do toho všeho se začínají ozývat dělníci a pracovníci, co se dožadují lepších pracovních podmínek a k nimž se přidá i Růžena s Frantou… (Česká televize)
(viac)Recenzie (19)
No, kdyby z toho Vávra nemusel v roce přidání dalšího S do ČSR udělat socanskou agitku, mohl to být moc pěkný příběh. Takže ty tři hvězdy nepatří Vávrovi, ani soudruhům, ale první je za tu plejádu výborných herců, druhá za hudbu Jiřího Srnky a třetí za nádherné záběry ze staré Prahy a jejích ulic i uliček. ()
Ale no fujtajbl... Socialistická agitka jak když vyšije, daleko silnější sociální pudy ve mě vyvolal o jednatřicet let starší Junghansův němý snímek Takový je život... Ten k tomu aspoň nepotřeboval patetické kecy, tupé pantáty a partizánské recitativy... Vávra točit uměl, ale bohužel si u inštancí až moc často takhle šplhal... No, ruce pryč, pokud zrovna mermomocí nechcete uctít památku památníku naší veliké komunistické strany... 20% ()
,,...a jednou to stejně vyhrajeme!" Nečekal jsem to, ale já těm stávkujícím dělníkům, riskujícím i přes chudobu svou početnou rodinu v boji za vlastní požadavky a názory, nakonec úpřimně fandil. Přesto že jde o film komunistický, u dožadování se práv za lepší životní podmínky (včetně zkrácení pracovního času z 12ti na 8 hodin) lze nakonec s podobnými protesty soucitit. A myslím si, že by se řada z těchhle dělníků i styděla za další vývoj historie, kdyby se dožili např. dob vykonstruovaných procesů, které po vítězství KSČ v 48. roce nenechaly na sebe dlouho čekat... Příběhy stávkujících dělníků a revolucionářů z posledních desiletí c. k. monarchie patřily k oblíbeným tématům angažovaných čs. filmů především v 50. letech, Policejní hodina vznikla stejně jako tematicky příbuzné Pochodně k 40. výročí založení KSČ. Nicméně Otakar Vávra dokázal zpracovat téma podmanivým způsobem, kde na povrchu jsou důležité především vztahy a osudy hned několika postav, žijící svůj rodinný a pracovní život v nelehké době. Snímek občas možná mírně vázne v několika dlouhých tichých scénách bez výraznějšího dějového akcentu, ale nechybí mu napětí, působivá atmosféra a herecké výkony: Jiří Vala v podobných rolích obvykle výborný, nicméně dostal mne na menším prostoru Václav Voska coby tajný policajt; jeho role není síce hlavní (i když vzhledem k názvu filmu snad i titulní ano), ale veškeré fragmenty s ním postupně nabízejí pěknou drobnokresbu slizkého špiona skrývajícího se pod rouchem pražského flamendra. Celkový můj prožitek z filmu byl silný, ano - tomu říkám historické sociální drama, které mě pohltilo. 75% ()
Skvělé zpracování literární předlohy, na prostoru hodiny a půl dokázal Vávra rozvinout osudy čtyř členů jedné rodiny v několikaletém časovém horizontu. Skvělé obsazení bylo zárukou kvalitních hereckých výkonů. Nikdo nezklamal. Vávra byl zručný režisér a tak dokázal převést na plátno atmosféru konce devatenáctého století. ()
Adaptace prózy Gézy Včeličky (o něco dříve byla natočena Kavárna na hlavní třídě), jíž každý historik zabývající se sociálními dějinami 90. let 19. století musí považovat za velmi věrohodné umělecké zpracování dělnického a maloburžoazního pražského prostředí, včetně psychologie. Takto se chovaly upracované matky, takto fungovala policie, taková byla morálka drobného měšťanstva, tak vypadaly dobové bordely, takové bylo nadšenectví rozvíjející se sociální demokracie (a i příbuzných politických směrů - Masarykových realistů, anarchistických skupin, více nacionálnějších národních socialistů). Pozdějším stalinistům fakticky sociální demokracie, opora Masarykova za 1. republiky, spíše vadila. Dobová atmosféra je dotvořena i dobře vybranou hudbou hospod a pražské ulice. Herecké obsazení je u Vávry vždy vytříbené, radost mi udělal jako vždy okouzlující V. Voska, stejně jako H. Hegerová coby (téměř typicky) prostitutka. Nutno samozřejmě zmínit výtvarníka kostýmů Kamila Lhotáka a černobílou kameru J. Tusara. ()
Reklama