andrii

Za vraty, ty vyrvaný, nevyrovnaný, nemlčí přiváté privátní hodnoty náruče. Lehce se nemaluje narativ slunce, rodinný paprsek, který přesekl, rozvrátil deštivý rebel. Jednou už promočený. Stále a stále skáče do kaluží. A přítomnost průtrže mračen, kterou nosívá, kterou se chlubí, přetrvává, nezastaví. Jen dokládá to, co nebylo, nemůže být. Ve tváři zcizené. Vyzvat sebe na zvraty.

Blýskne se břitem. Bryskní, vytříbená liga. Země pod hermelínem. Země s čaji o páté, v nichž navíc pluje risk boření stylizace, citrónové mraky.

Oblažen kolážovitou kumulací vtahujících nálad. Chumelením muk, když čechovovská paraplíčka stáhne kafkovský fakt. Ten zachumlá hrabalovský frak. Po viaduktu míří smířený, jen tak. S pochroumaným chomáčem žití. Pod prachovkou, rozkročený čas. Tíže tažné tmy. Zachmuřené "baletění" štětců. Baladická katarzní ozvěna "andersenovské odměny."