thommas

Poctivě odvedený dokument jako výtečná ukázka tisíce rozporů, které přináší historické i současné přístupy k ekologii a ochraně přírody. Zatímco invazivní nutrie devastovaly Louisianu a její mokřady, necílené kampaně proti chovu kožešinových zvířat přidusily poptávku po kožešině a celý proces dramaticky uspíšily. Svižná studie hlodavce a člověka ve společném ekosystému, na pozadí apokalyptické devastace fascinujícího kusu země a svérázné komunity. Trochu natural history, trochu etnografická sonda.

Karneval je rozháranější následník hrané psychologické sondy Taekwondo (2016). Označení dokumentární film je tady ale hodně na hraně: dynamika mužského přátelství, rituálu a přirozeného exhibicionismu je vyprávěna spíše jako netypická dokufikce: není jisté, kde příběh končí a realita karnevalu začíná; které situace jsou nahrané, které improvizované či které skutečné; kdo je herec a kdo místní účastník karnevalu - a zda herci vůbec hrají, když se během dialogů sami prezentují jako herci z povolání. Před kamerou se na moment objeví i samotný Berger, když spolu se štábem promýšlí, co dál natáčet a jak materiál pojmout. Na rozdíl od Taekwonda se tu už tolik neřeší reakce mužské skupiny v konfrontaci s homosexuálními pocity, ale spíše obecnější témata jako fluidita vazeb iniciovaná rituály a tradicemi. Za příjemně neotesanou kamerou stojí Martín Farina, ostatně stejně jako v Taekwondu (Gualeguaychú je navíc experimentální dvojprojekt s Farinovým El Flugor). A samozřejmě stále platí, že celé to je jeden velký argentinský hřebčín. Není úplně jasné, kam to jde a co to chce říkat. Není úplně jasná ani struktura (film má dvě ústřední postavy, ale až téměř do konce to vlastně není příliš znát a je těžké odhadovat, kdo je s kým v jakém vztahu). Ale dívá se na to krásně. Je to osobitý, je to jiný, je to trochu nuda, je to prostě Marco Berger - a já jeho experimenty žeru i s navijákem.

Osobitý akční velkofilm o středoškolském učiteli chemie, který si doma vyrobil atomovou bombu a stal se tak devátou jadernou mocností světa. Způsob, jakým Kazuhiko Hasegawa promíchává dynamickou akci (od tuctových autohoniček až po nekonvenčně prostříhaný heist) s drsně poetickým zamyšlením o dopadech a kontextech atomové (bez)moci v reáliích země, která má s atomovkou hluboký prožitek - tak to mě absolutně odzbrojilo. Navíc s takovým preosmdesátkovým soundtrackem. Jo! Alternativní čtení: možné negativní dopady podfinancovaného školství na národní bezpečnost.