Matty

Kdybych za tenhle komentovaný sestřih novinových titulků a nepůvodních záběrů z živých sportovních přenosů zaplatil plné vstupné, cítil bych se dost ošizen. Jde o jednostrannou glorifikaci/(sebe)obhajobu prokládanou starým dobrým kydáním hnoje, kritickou ke všem, jen ne k samotné protagonistce, která se zas a znovu plačtivě staví do pozice oběti. Jak jinak, když je režisér/promotér zároveň agentem Soukalové. Člověk nemusí být vystudovaný psycholog, aby ho napadlo, že vztahy obvykle takhle schematicky nefungují, že není jen čisté dobro a absolutní zlo, ale budiž. Při stominutové stopáži a prvoplánovém zapojování sentimentální hudby to ovšem vede k extrémní monotónnosti a nevkusnému kýčaření. Celé je to navrch, snad vyjma slz v autě, okatě fejkové, naskriptované, bez autenticky působících výroků a situací – jak ironické u filmu, který má v podtitulu slovo „pravda“. Poslední půlhodina, kdy už není moc o čem vyprávět, je pak z velké části jen bezobsažným ředěním onoho hustého, lepkavého koncentrátu. Díky alespoň za nechtěně wtf momenty, třeba mluvící hlavu Krause, který (zrovna on!) se moralistně vymezuje vůči novinářským hyenám. Pro VoD platformu cílící na nejnižší společný jmenovatel jde ale o adekvátní výplň, která svým nápadně bulvárním nábojem zřejmě přitáhne dost pozornosti, aby se producentům vyplatilo natočit příště stejně plonkové promo jinému sportovci nebo sportovkyni. 20%

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40%

Film připomínající hyperaktivní dítě, které měli ve střídavé péči Guy Maddin, Buster Keaton a Tex Avery, ale jakýkoli příměr nevystihne originalitu a zběsilost té neskutečné smršti praštěných gagů, herních mechanismů (ke kterým patří chvílemi frustrující opakování a variování) a DIY estetiky. Co záběr, to vtip. Většinou hit, občas miss. Není to dokonalé, tak jako nejsou dokonalé filmy od Pythonů, ale i proto by se z toho jednou mohl stát kult. 90%