Moskva slzám neverí

Předepsaný kolektivismus v lidech fixoval ty horší z lidských vlastností. Toto je film o způsobu, jakým to prováděl. Realistická sonda do uměle vytvořeného prostředí, v němž má člověk domov námořníka, a proto mu chybí kořeny, z nichž by v opoře mohl čerpat naplnění svého života, pomocnou ruku ve formě idey, myšlenky, směřování, či výchovu a radu, která umožňuje dospět (což je jev generace od generaci vzácnější). Život jedince se bez kolektivního rosolu, přiřazenému k jedinci na běžícím pásu a bez objednávky, stává vpodstatě nesmyslný, což bylo i záměrem režimu, který takto se svými šachovými figurkami pracoval. Depersonifikovaný jedinec z vaziva umělého systému utíká prostřednictvím jednoduchých nabídek, jež jsou nejblíž po ruce - stejně jako v kapitalistickém systému jsou těmi nejviditelnějšími z nich materiální statky, které na sebe berou masku řešení či cíle, jichž se jinak v takovém životě nedostává, a kterých je možno celkem jednoduše dosáhnout (vydělat si tolik a tolik na nové šaty, telefon atd.) Po stejných jednoduchých "řešeních" stejně i nyní sahají sociálně slabé skupiny, jejichž jednoduché psychiky využívají na zcela druhém konci spektra naopak sociálně až sociopaticky nejzdatnější jedinci, aby jimi levně a jednoduše posílili svůj vlastní sociální statut (bohatí proto bohatnou a chudí chudnou). Ze stejného důvodu silné lákavosti iluze řešení, jež se nabízela, a potřeby dosažení alespoň nějakého cíle, jež černý trh střelhbitě suploval, stavěli číšníci za komunismu v Československu chaty z nakradených cihel, a z téhož důvodu servírky a kadeřnice napříč sovětským blokem pokukovaly po drahém oblečení a bohatých ženiších, jejichž prestiž se určovala značkou automobilu a v lepším případě inženýrským (inžynýrským, jak za socialismu říkali ti vzděláním méně políbení ;) ) či jiným vysokoškolským nebo jinak společensky úchvatným titulem. Majetkové vztahy tu nabývají specifické formy i sociální funkce, která se pro společnost stává směrodatnou. Kolem této vybudované osy se nakonec stáčí všechno, lidé přicházejí o svá náboženství, o své tradice, o myšlenky, a jsou čím dál tím více nuceni sociálním vortextem k začlenění do tance kolem tyče, kterým je monetární pilíř, a v němž maska a lež získává novou úlohu. Nucené soužití s lidmi, jež prošli takovým brainwashingem, je psychicky, mentálně i jinak velmi náročné. Stejně náročné je sledování snah i příběhů hlavních postav filmu - není to skutečně nic příjemného. Ženy jsou tu primárně naivní a ziskuchtivé zároveň, muži jsou ve srovnání s nimi přehnaně přátelští a jednoduší. Takovou společností ženská "emancipace" postupuje jak nůž máslem. Z chlapů se stávají ovlivnitelné bačkory v rukách ženských loutek (jako v prvním dějství), nebo nabubřelí seladoni posedlí iluzí vlastní výjimečnosti (jako v dějství třetím). Film opět velmi realisticky dokumentuje, jak a proč k tomu došlo, a jakou roli v tomto dlouhotrvajícím procesu sehrála změna důležitosti majetkových vztahů ve společnosti. Tématem dialogů jsou výhradně konzumní prostředky i statky, kterými se stávají i zmiňované vysokoškolské tituly a pracovní funkce, intimní vztahy včetně sexu samotného, a dokonce i narozené a nenarozené děti. V takovém světě nic kromě konzumních statků a konzumních vztahů neexistuje a nevzniká. Sonda je tak reálná, že se při sledování filmu často vybaví nehezké vzpomínky na sousedy z ulice a školy, nenapravitelný kolorit komunismu, který nás bohužel stále plně neopouští a je předáván dále společností i "výchovou" v rodinách, a to tak silně, že soudobí lidé často věří tomu, že takové vztahy i uspořádání jsou lidským společnostem vlastní odjakživa. Stopáž filmu je poněkud přehnaná vzhledem k tomu, co v jednotlivých fázích sděluje. Hlavní dějové linky jsou víceméně banální (ne tak emoce či prázdnota hlavních hrdinů), avšak právě jejich banalita ospravedlňuje i časový rozsah, jehož mírná nabubřelost jakoby potvrzuje hluboký význam banálních příběhů pro lidský život. Herecké výkony jsou vynikající. Američany mohl film dle mého soudu zaujmout pro jakousi až hrabalovskou či kunderovskou všednost a civilnost "obyčejného lidského života", která čiší i z některých formanovských filmů, a která je za oceánem značně populární, ač ji můžeme vnímat svým způsobem jako pokračování oblomovské tradice Rusku vlastní. Snímek není z těch, na které by se člověk díval s radostí a dobrým pocitem, ale za důležitost spíše dokumentaristického rázu a skvělé výkony i s odstupem času uděluji 4 hvězdy. Jen jedno mi uniká: proč bývá film zařazován mezi romantické filmy. (30.03.2014) (menej) (viac)