Chiméra
La chimera
La Chimère
La Chimera
La Chimera
La Chimera
Réžia:
Alice RohrwacherScenár:
Alice RohrwacherKamera:
Hélène LouvartHrajú:
Josh O'Connor, Isabella Rossellini, Alba Rohrwacher, Carol Duarte, Vincenzo Nemolato, Francesca Carrain, Milutin Dapčevič, Luca Chikovani (viac)Obsahy(2)
Každý má svoju vlastnú chiméru, niečo, čo sa snaží dosiahnuť, ale nikdy sa mu to nepodarí nájsť. Lovci pokladov, vykrádači hrobov a komedianti. To sú členovia partie „Tombaroli“. Jeden z nich, Arthur, ale vyniká zvláštnym darom – schopnosťou nájsť miesta, kde sú ukryté staré etruské poklady. Arthur urputne hľadá stratenú lásku Beniaminu. Hľadá všade, i vo vnútri zeme. Dúfa, že nájde dvere do posmrtného života, o ktorom hovoria mýty. Ostatní len využívajú jeho jedinečný talent na splnenie svojho sna o ľahko nadobudnutom bohatstve. Hon za chimérami ich dovedie až na hranicu medzi živými a mŕtvymi svetmi. (ASFK)
(viac)Videá (7)
Recenzie (30)
Tak tady jdu totálně proti proudu, ale vím, že si za názorem budu stát a fakt bych se ráda setkala s lidmi, které tohle nadchlo a podebatovala o tom. Moje hodnocení ale proudí hlavně ze zklamání, které přišlo po tom, co jsem měla Chiméru mezi prvními příčkami filmů, co chci ve Varech po ohlasech z Cannes určitě vidět. Tak málo jsem byla od toho, abych ze sálu odešla a hrozně těžko se mi říká proč. Tady jde asi spíš o ty pocity, co jsem u tohoto filmu měla: zmatek, znechucení, nechápavost, nezůčastněnost, lhostejnost, rozladěnost, únava. Všechny postavy nadmíru nesympatické, bez účelu, bez jakéhokoliv charakteru, který by si měl divák zamilovat. Děj v podstatě nepopsatelně o ničem. Žánr lákal na fantasy, ale pár fantasy momentů působilo spíš jako parodie na něj. Kamera nepřívětivá a odpudivá. Všude chaos, řev, nesmysl. Asi chápu, že tohle je prostě určitý druh kinematografie a nejspíše vzdává holt minulým stylům italského neorealismu, ale tam jsem právě asi našla svou Achillovu patu, minimálně v podání Alice Rohrwacher. KVIFF 2023 ()
Ještě se mi asi nestalo, že bych po skončení filmu v kině odcházel tolik zhypnotizovaný jeho magickou atmosférou, kdy mi celá následná cesta domů z kina pozdním večerním městěm připadala skoro až jako další pokračování filmu, do kterého jsem se „dostal“ a na konci se z něj úplně nedokázal (nebo možná nechtěl?) vytrhnout zpátky. Jakobych se na ten film nedíval, ale nejednou v něm téměř přímo byl – od okamžiku, kdy jsem na poslední chvíli vešel do sálu, nebo-li do již rozjetého vlaku s hlavním hrdinou na cestě kamsi... Paní režisérka mě hodně oslovila již předchozím Šťastným Lazzarem, který u mě zůstává coby silné a vesměs čisté drama přeci jen výš, ale podobná atmosféra s nevšedním hlavním hrdinou v částečně jiném světě na mě, zde v kombinaci silného mysteriózna, dobrodružna a humoru, působila i tentokrát a obzvlášť mě bavila ve spojení se zápletkou archeologických vykopávek. Úžasným prvkem byly i zakompované živě zpívané písně s epickým příběhem... a samostatně magicky na mě dýchlo opětovné procitnutí v nočním vlaku. Zajímavější bylo o to víc, že přišlo pár vteřin po okamžiku, kdy jsem si na úvodní jízdu z vlaku vzpomněl a na návrat do kupé během pomyslné dlouhé cesty pomyslel... Takovou magickou telepatii s filmem nezažívám často, i proto se přikláním k plnému hodnocení. [90%] ()
Už po prvních pár scénách jsem věděl, že jsem ani trochu netrefil v co jsem doufal (fantasy toho moc nebylo). Zbytek filmu byl pro mě utrpením. Dlouhá stopáž, nesympatické postavy a jejich charaktery, uřvanost, trapnost a buranství s nezajímavým příběhem. Nadšené ohlasy ale dokážu pochopit. Já jsem se tady ale totálně minul. 1* pouze a jenom za řemeslnou práci. ()
Jednoznačný highlight v letošní selekci na KVIFF, kdy se Rohrwacher vrací ve větší formě, než kdy předtím, s kouzelně citlivým filmem, pojednávajícím o sebedestruktivní vášni pro ilegální archeologii se zamřením na etruskou éru Apeninského poloostrova, která může být jediným východiskem z nesnesitelného života se zlomeným srdcem v bídě, kde se existenční krize předbíhá s tou existenciální o vedení v závodě o maření protagonistova života. Formálně takřka dokonalé, poctivá, čistá řemeslná filmařina, v níž kamera nepotřebuje víc než precizní mizanscénu a světlo, které hraje těmi pro oko nejpříjemnějšími barvami. Právě onen svět povalečů a vykradačů hrobů, komediantů, v němž je osud možný vyčíst z letu hejna ptáků, je tak krásně špinavý, nespoutaný a uvěřitelný i ve své zcela zjevné fikční odtrženosti od naší aktuální skutečnosti. Kejklíři jasně připomínají Felliniho filmy, stejně tak jako bída, hlína a hmotná nouze evokuje neorealistická díla, jež položila základ moderní evropské kinematografii. Ovšem onen užmoulaný svět plný podvodníků, ubožáků i snílků nevědomky načrtává atmosféru románů Jáchyma Topola, kdy se postavy motají jakýmsi polomýtickým podějinným geograficky nekonkrétním infernem, které je běžným životem s jeho nástrahami. Takhle nějak možná chtěl vypadat Citlivý člověk promítaný na témž festivalu, ale nevypadal. ()
Galéria (25)
Súvisiace novinky
Třetí Na nože dostalo název a nabírá obsazení
Detektiv s výrazným jižanským přízvukem, Benoit Blanc, se vrací řešit nový podivuhodný případ... svůj zatím nejnebezpečnější. Jak už bylo dříve avizováno, z chválené detektivky Na nože režiséra Riana… (viac)
Dny evropského filmu začínají 4. dubna
Filmy věhlasných režisérů Wima Wenderse, Jessiky Hausner, Alice Rohrwacher nebo Fernanda Trueby, ale i objevné debuty nastupující filmařské generace. Novinky ověnčené cenami z festivalů v Cannes,… (viac)
Povedené to určitě je a nedá se říct, že by se to Rohrwacherové nepovedlo, ale jisté zklamání nezapřu. Po geniální úvodní scéně a návratu k Super 16mm (které se taky podílí na tom, proč na mě Šťastný Lazzaro působí jak působí) jsem si říkal, že to bude opět něco, ale postupem času mě zarazila veskrze klasická narativní výstavba, kde se dají jasně předvídat jak Arthurovy kroky, tak i veškeré zvraty spojené se vším naznačeným. Jednodušeji - vše, co zde má mít svůj význam, ho má přesně ve chvíli, kdy to čekáte nejvíc. Na jednu stranu na klasické struktuře není nic špatného, když funguje, na tu druhou mi zde chyběla určitá neotřelost a roztříštěnost jak Lazzara, tak i Zázraků, kde se některé scény stanou zničehonic, jakoby neplánovaně a díky nim je výsledek o to víc magičtější. Tady se Rohrwacherová sice taktéž vrací k magickému realismu a nedá se říct, že špatně, ale působí to poněkud nalajnovaně, v rámci mezí, že dojde jen k tomu, k čemu už od začátku dojít má. Spolu s tím mě částečně mate, proč se Arthur nakonec rozhodl jak rozhodl, když se poprvé dostal někam, kde by ho nezneužívali pro jeho schopnosti, ale asi už byl natolik zklamaný vším, co se mu stalo kdysi, že to nedokázal přijmout, nebo tomu aspoň uvěřit. Vlastně je zajímavé, že ve své druhé polovině Chiméra místy jen variuje to, co bylo již řečeno v Lazzarovi, avšak v jiném kabátku, z čehož by mohlo plynout, že do Lazzara dala Rohrwacherová svá životní témata a teď už možná nemá tolik co světu říct. Což by mi tolik nevadilo, jelikož to jsou myšlenky hutné a vždy aktuální, jen je to tak trochu škoda, že návrat k nim přišel tak rychle a ne dostatečně odlišně jako třeba u Kaurismäkiho nebo Panahiho, kteří vlastně taky pořád točí jeden stejný film dokola. Každopádně, hodnocení nedávám ani průměrné, takže už dalších poznámek zanechám; přece jenom nemůžu čekat automaticky nadfilm typu Šťastného Lazzara. Magická poetická atmosféra zůstala a ačkoli je film mnohem živější (jelikož zbytek Tombaroli je hlučnější než chudáci z Inviolaty), pořád je v něm dost prostoru pro mystické a mírně fantaskní scény, které dokáží i z chození s proutkem udělat fascinující podívanou skrze střídání záběrů normálních a naruby. Prostředí mi opět přišlo dobře vykreslené, postavy okolo Artuhra taktéž (samozřejmě včetně jeho samotného), zasazení mezi vykradače etruských hrobek funguje, jelikož dokáže dost komplexně vysvětlit jejich počínání, cíle a podvědomý smysl za tím vším, řemeslně je to zase nadprůměrné, protože zde svou magií oplývají i ty nejobyčejnější lokace polí a opuštěných domů a pořád to zůstává pozoruhodným osobitým dílem. Jen si film tak krásně vypadající nezasloužil tak obyčejně vystavěný scénář, který se sice daří zamaskovat, avšak jistá schematičnost z něj stále čouhá. Jestli mě ale něco opravdu zaskočilo, tak to, že zde hraje Kraftwerk - a docela dlouho. Což tentokrát beru jako klad, jelikož se to tam podivným způsobem hodilo a v tom vlastně Chiméra zůstává nadprůměrná a spíše silná - v zvláštní kombinaci zdánlivě nesouznějících hudebních, zvukových a obrazových prvků, které ale tvoří nečekaný účinek. To Rohrwacherové jde vždycky. (Kino Pilotů, Praha) Slabé 4* () (menej) (viac)