Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Dráma
  • Komédia
  • Krátkometrážny
  • Horor

Recenzie (8 288)

plagát

Vlčí bouda (1986) 

Pro mě nejlepší film Věry Chytilové, ve kterém svůj styl využila pro sci-fi horor a to neuvěřitelně funkčně, kdy teoreticky sledujeme horskou komedii o lyžařském kurzu, které by se díky hláškám některých účastníků dalo snadno smát, ale tak moc za vším je (a postupně graduje) cosi temného, že mě to dokázalo držet neustále napnutého, kdy vše vypukne. A to i přesto, že už jsem Vlčí boudu několikrát viděl, takže přesně vím, jak vše končí. Je to celkem pěkná protiváha k Upírovi z Feratu, kterého jsem si taky nedávno opakoval - zatímco tam hororové scény moc nefungovaly a občas působily spíš směšně, u Vlčí boudy by samy o sobě mohly dopadnout stejně, ale Chytilové perfektní stylizace to nedovolí a ještě vám vrátí, že byste vůbec mohli pochybovat. Na naši zem perfektní film, ve kterém své místo mají i výkony neherců, které sice jsou křečovité, avšak mi přijde, že toho Chytilová využívá ve svůj prospěch. A ani ta moralitka mi nepřišla tak moc moralizující, jak někteří tvrdí, ale spíš jako jasná myšlenka o tom, co je lidstvo zač a jaká je jeho šance na přežití; na moralitku mi to přijde hlubší. Viděl jsem to znova po pár letech a jsem rád, že mě to nepřestává fascinovat. 5*

plagát

Skryté rezervy (2016) 

Třetí hvězdu dávám jen za to, že ta (typicky rakouská) bezemočnost zde má funkční smysl. Jinak ale nechápu, proč film, který chce být hlavně o ponuré atmosféře dystopie blízké budoucnosti, zaplní svoji stopáž nejklasičtější (a nejklasičtěji se vyvíjející) ústřední zápletkou podobných sci-fi namísto budování jinak zajímavého fikčního světa. Stejně jako u spousty podobných filmů zde jeho pravidla vyplouvají na povrch spíš mimoděk, ale tady by ta všudypřítomná bezemočnost, naprostý chlad i v milostném vztahu a všudypřítomná chudoba vyzněla víc, kdyby zde buď byla víc propracovaná ústřední zápletka (a postavy nebyly jen jednoduchými nalajnovanými šablonami plnící své cíle jak roboti), nebo se víc jednalo o pocitovku a mimoděk by se spíš něco dělo. Ono by to pak působilo sebevědoměji, takhle je to ale jen hezký rakouský pokus, který ztroskotává na všudypřítomných klišé, která není schopná atraktivně divácky prodat, jelikož se chce tvářit, že mu o ně nejde. Výprava ale pěkná (a jestli jsem si dobře všiml, natáčelo se i na Slovensku), herci hrají své role velice dobře, námět má svůj potenciál a chlad se na mě skutečně přenesl - jen ne zrovna tak, jak Hitz nejspíš chtěl. Slabé 3*

plagát

Temné slunce (1980) 

Teoreticky by se s tím dalo smířit. Zatímco Krakatit je hlavně protiválečný, remake Temné slunce tohle výrazně upozaďuje, vlastně si to nechá na "šokující" závěr a zbytek času je tak kritikou kapitalismu. Což by samozřejmě nevadilo, kdyby se vše vlivem doby vzniku nepřeklopilo v jasnou anti-americkou agitku, která by se sem tam dala brát vážně (přece jenom, boj hippies za "svobodu" znamenal hlavně svobodu v sexu apod.), jenže to taky nejde, když to celé působí tak přehnaně. A teď nemyslím ten legendární protest, který je samozřejmě echt přehnaný, ale celý segment s únosem letadla, který je opravdu až moc wtf a příliš. Týká se to vlastně celého filmu - skoro jedinou kladnou postavou z důležitějších je Prokop (s btw mizerně vykresleným charakterem - chvíli jasně zasáhne, chvíli udělá blbost a hned se ji snaží napravit, i když měl možnost si ji rozmyslet a chvílemi jakoby vůbec nevěděl, v jaké je situaci), zbytek je zkažený nebo se zkazí pod vlivem kapitalistické společnosti, ve které se všichni chtějí navzájem oddělat, všichni si jdou po krku, každý je špión, psychopat nebo jen touží po obří válce a jediní, kteří chtějí mír, jsou zkažení nevázaným sexem, neustálým braním drog, volnými vztahy... atd., atd. Tudíž po vzoru agitek se nejedná o skutečnou kritiku, nýbrž jen maximálně zkreslenou a černobílou, hodící se "těm druhým". V tomhle je bohužel Temné slunce tak moc jasné, že to nedokážu ignorovat, ale i kdybych to zvládl, pořád bych to vnímal jako zbytečný remake zdařilého originálu, který se divně snaží o zbytečně akční aktualizaci. Má to světlá místa, ale většinou tyhle rozsáhlé scény s letadly, vrtulníky a pořádným výbuchy působí jen přehnaně. Ony se totiž ani nehodí do Vávrova řemeslného podání, které zde je, mimo tyhle scény, veskrze klasické. Výsledkem je zmatené zjevení, u kterého (stejně jako dost jiných) moc nechápu, proč ho Vávra natočil. Hlavně mě mrzí upozadění protiválečného poselství, které se v tom zmatku jaksi rozpustilo a lze z něj najít jen zbytky. A podobné zbytky jsou zde i z originálu, přičemž je pozoruhodné, že právě těch pár totožných scén je tím nejlepším, co zde lze najít. 2*

plagát

Ciencias naturales (2014) 

Klasické road movie schéma v typicky argentinském podání, které neoplývá ničím vyloženě výrazným, ale svojí ústřední zápletkou umí navnadit, meziřádkovým vývinem neutrálních charakterů postav potěšit a veskrze bezbarvou, ale přesto svým způsobem kouzelnou krajinou, ve kterých žijí lidé na pokraji chudoby se svým stavem smíření zaujmout. Je to takový malý film, kde se ani samotné road movie schéma v krátké stopáži nestihne rozjet o víc mezizastávek, ale vůbec to nevadí, když vše funkčně dospěje kam má a i 2 zásadnější setkání můžou stačit pro to, aby cesta byla cílem. Vlastně to za 71 minut zvládá sice v značně malém, ale na svůj rozsah obsáhlém podání, rozehrát větší drama, než mnoho podobných delších filmů, které za delší stopáž a větší rozsah neposunou postavy výš než z jednoduché šablony. Tudíž proč ne, domů bych kvůli tomu nevolal, není to tak silné jak by mohlo být, ale vůbec se nedá říct, že by Lucchesi ve svém debutu nezvládl to, o co mu šlo. Slabé 4*

plagát

Výťah (1984) 

Mám pro thrillery typu "pár lidí je uvězněných v malém prostoru" strašnou slabost a když jsou inteligentní, mají propracované postavy a poutavou atmosféru, je to v mých očích okamžitě známka úspěchu. A Výtah tak, nad má očekávání, dopadl. Do atmosféry mě dostal už na začátku svou perfektní řemeslnou stránkou, udržoval mě v ní díky chytré postupné gradaci jak výchozí situace, tak i poznáváním charakterů postav a na konci mě nadchl hlubší pointou, která byla především metaforou životní situace všech čtyř. Nekoná se žádný happy end, ale trpké uvědomění si, kdo v realitě nejvíc na vše doplatí a kdo naopak dopadne nejlíp - aspoň teď. Touha po spravedlnosti je zde k ničemu, protože svět spravedlivý nebyl, není a nebude. Vlastně je až fascinující, jak je to odstupňované, jak se dají postavy seřadit podle vyústění jejich situace (a jejího dopadu) a jak se dá v drobných náznacích vidět charakterová podobnost mezi postavami napříč věky a tím pádem se dá předvídat, že jednoho dne dopadnou stejně - čímž nemyslím, že zase uvíznou ve výtahu, ale že dopadnou stejně jako ti, s kterými tam tehdy byli. Snažím se co nejmíň spoilerovat, ale jde to těžko, bez vykecání konce a jeho přesahu. Fascinující ale je, že postavy mají propracovaný charakter, všechny se dají chápat a pak je na osobních preferencích každého diváka, s kým se ztotožní nejvíc. On tu není nikdo vyloženě kladný ani záporný, stejně jako v životě, a každý na svoji životní situaci a postavení ve firmě reaguje jinak - a každý buď více nebo méně svinsky. Obecně je to hlavně kritika systému a korporátů a jejich psychických dopadů na řadové zaměstnance, kteří jsou vedení fuk. A situace, ve které může jít o život, nechá vybublat na povrch úplně vše, protože v ní lidé jsou najednou upřímnější a v panice ze sebe dostanou to, co jinak ne. Námětem podobné filmy tím většinou disponují taky (nebo by aspoň měly), ale jen naprosté minimum z nich to zvládá tak dobře jako západoněmecký Výtah. Navíc skvělý scénář je podpořen i skvělým řemeslem, kdy práce s nasvícením či rámováním záběrů opravdu umí budovat stísněné pocity a přepínání záběrů v nervydrásajících situacích do kabiny a mimo kabinu jsou taktéž skvěle propracované a díky nim je vše napínavější, jelikož se strach o někoho stane strachem o všechny, ačkoli momentálně jde o život klidně jen jednomu nebo akutně nikomu. A nevyprchá ani po skončení určité scény, ale zůstane, jelikož všechny věci zde mají svůj význam a když se něco zlomí, i když se to zdá na první pohled zbytečné, tak to vždy má svou dohru. Snad vše tu je perfektně propojené, takže to na plný počet prostě vidím. 5*

plagát

Stadt in Flammen (1984) 

Na jednu stranu skvělý nápad s filmovým pásem stejnojmenného filmu po následcích požáru, na tu druhou až moc očividný a míň vnitřně kreativní než se od pohledu zdá. Ale tohle skutečné "Hořící město" prostě funguje a to je u experimentů vždy hlavní. 4*

plagát

Muž z Vysokého zámku - Excess Animus (2018) (epizóda) 

Nesetkat se Juliana s Frankem a Edem, nedám ani třetí hvězdu, protože mimo to a důvěrný rozhovor Kida a Tagomiho se zde řeší hlavně vztahy a již vyčerpaná dějová linie okolo manželů Smithových, která stále stojí na místě a k něčemu většímu v ní dojde asi až na konci... Zatím teda nejslabší epizoda. Slabé 3*

plagát

Vtáci sťahováci (2023) 

Za tím fakt stojí Benjamin Renner? Ten, kdo vytvořil Velkého zlého lišáka a O myšce a medvědovi? Vůbec bych ho v tomhle nejprůměrnějším průměru animáků o ptácích a důležitosti rodiny nepoznal. Vlastně mě překvapuje tak kladný ohlas a (zatím stále) červená čísla, protože na mě to působilo jako slepenec random scének na téma "kachní rodinka migruje a poznává další ptáky" a to až tak, že i Tajný život mazlíčku 2 mi přijde mnohem celistvější. Přitom ten si za nedějovost vysloužil vcelku oprávněnou kritiku, byť mě nakonec sedla, jelikož to prostě jsou už od začátku tři paralelně vyprávěné příběhy, které se v závěru protnou a tohle vedení je jasné už od začátku, ale Ptáci stěhováci jsou nejprve sledem scén, kde se čeká na nosnější podzápletku, která přijde, ale až v půlce filmu v podobě záporného kuchaře s obsesí na kachny na pomeranči, který zde ale škodí jen aby se neřeklo. Prostě nepřijde jako někdo, s kým by se jako záporákem počítalo aspoň hned po úvodu, ale náhodou někde v polovině a náhodou taky prohraje, aby děcka mohla zachránit rodiče a něco velkého sama dokázat. Jak vše postupuje dál, je to jak zdechlá verze druhého Slepičího úletu, který to v jedné části připomene opravdu hodně skrze "dokonalou" farmu. A letecké scény jsou nejtypičtější trademark filmů o mluvících ptácích, přičemž samozřejmě vypadají animací líp než evropské, ale nepřináší nic navíc, nic nového nebo něco svého, prostě se sami sebou fascinují stejně mdle jako ty evropské. Je to veskrze milé a spíš pro malá děcka, plusem je i sympatická ústřední rodinka, ale celek na mě působí až moc obyčejně a rozházeně, že mě to časem svojí netypičtější výstavbou amerického animáku začalo nudit. Sem tam se něco vtipného a zdařilého objevilo, ale zapamatovatelných momentů jsem si zde našel opravdu málo. Tak málo, že i přes průměrné dojmy třetí hvězdu nedám, protože je to opravdu příliš generické a zaměnitelné, s mizerně propojenými segmenty. Ale to je holt obecný problém Illuminationu - vytváří buď Mimoně nebo generické animáky (čest výjimkám). Lepší 2*

plagát

Príbeh z Bronxu (1993) 

Ach jo, proč film s tak hmatatelně precizně vystihnutou atmosférou místa (a to tak působivou, že jsem se cítil, jako bych v Bronxu bydlel taky - a tak silně na mě už dlouho nějaký hollywoodský film v tomhle ohledu nezapůsobil; asi proto, že se Bronx zpočátku představuje z oken autobusu) musí mít tak jednorozměrné postavy a banální scénář? Na postavy jsem si časem zvykl, to se trochu poddalo, ale na nadužívané voiceovery a doslovnost (hlavně co se závěrečného poselství týče) vůbec. Přesto si to musím zařadit mezi gangsterky, které mě oslovily, protože tahle je někde úplně jinde. Žádný nekritický obdiv, žádné velké přestřelky, žádné složité cesty na vrchol a následně na dno. Tady jsou gangsteři jen prvkem k dotvoření jinak klasického příběhu o dospívání, který se odehrává ve čtvrti, kterou místní mafie a gangy mají pod palcem, takže se snadno můžou pro místní děcka stát obdivuhodnými, když si jich každý musí "vážit". Malý Calogero nepráskne Sonnyho a Sonny se o něj začne starat jako o vlastního - avšak v tom smyslu, že mu dává překvapivě cenné rady do života, chrání mu zadek a snaží se udělat vše pro to, aby neskončil jako on. Jako by hlavní postava Sonatine měla extrovertního amerického dvojníka, který ale není vyhořelý, jen čeká konec. Plyne si to svým tempem, primární je atmosféra Bronxu šedesátých let, která je opravdu zdařilá a řemeslně skvěle zpracovaná. Fungují tomu i přesahy do oboustranného rasismu a meziřádková kritika tehdejších poměrů v takto fungujících čtvrtích, samozřejmě podaných pohledem kluka, který se v nich narodil a vyrůstal a bral je jak jsou, byť jim nikdy pořádně nemohl porozumět. Vlastně to De Niro zvládl velmi dobře a určitě se na to rád podívám znova, jen fakt nechápu, proč tu není jediná postava s pořádným charakterem. To je totiž jediné, co tomu schází k naprosté životnosti - svět je tepající, ale postavy jsou spíš šablony. Sice zapamatovatelné a dokonce všechny pamětihodné (což taky není jednoduché vymyslet tolik výrazných postav), ale pořád to jsou hlavně šablony, které dopadnou přesně tak, jak čekáte, resp. jak čekáte, když pochopíte výstavbu filmu. Expozice je opravdu příliš dlouhá na to, aby z toho vypadlo něco jako Goodfellas - a já jsem za to určitě rád. 4*

plagát

Tvár v okne (1963) 

Celkově poněkud nevyrovnané (první povídka je stylově i podáním dost jinde oproti následujícím dvěma, i když tématem zapadá), ale zvlášť to na slabé čtyři hvězdy v mých očích vyjde, akorát je dávám hlavně za určitou odvahu ke kritice režimu, která se tehdy nárazově ob rok objevovala a vyvrcholila krátkou stabilní částí, ve které vznikla nejslavnější díla československé nové vlny. Tvár k okne je docela zdařilý předvoj po prvním předvoji, který už v sobě určitou jinakost a depresi ze skutečné reality režimu má, avšak já z žádné ze tří povídek úplně nadšený nebyl. ŽALOBCE stojí vyloženě na atmosféře a v ní spíš jen něco načrtávají, než aby měly pevnější ústřední zápletku, což samozřejmě v tomhle podání není špatně, jen mě to i přes jazzovou hudbu moc nechytlo a můžou za to dlouhé pauzy mezi jednotlivými větami v dialozích, které jsem chvílemi vůbec nechápal. OBHÁJCE se mi líbil nejvíc, s takovým trpkým humorem a přesným zobrazením zvolené situace, především co se týče rodiny dychtivě čekající na smrt svého nejstaršího člena, jen se ji snaží pokrytecky skrývat. Ačkoli mě se nejvíc líblo, jak si mladý doktor se starším pacientem vybudovali nečekané přátelství. SOUDCE je takový nejvstřícnější a nejčitelnější, u kterého je na jednu stranu jasné, k čemu vede (a taky k tomu dospěje), ale na druhou stranu otevírá něco, co se tehdy až tak zametalo pod koberec. Rozhodně to ale funguje a zapůsobí, je to taky naprosto trefné, jen mi to přišlo tak trochu jasné dopředu. Hodnotit to zvlášť, první povídce dám sotva 3*, druhé 4* a třetí slabé 4*, což by mohlo vyjít na stejné hodnocení i matematicky. Slabé 4*