Žeriavy tiahnu

Nadherne natoceny film o divce, ktere odejde jeji mily na frontu. Film zaujme kamerou, hudbou a predevsim vybornym hereckym vykonem hezke Tatjany Samoljovove. Jedine co bych vytknul je zbytecna svatba hlavni hrdinky, ktera stejne nijak zvlast nerozebira jeji vztah s manzelem. Jinak ale spousta silnych a dojemnych scen, nechapu, jak nekdo muze napsat, ze tomuto filmu chybi emoce... (31.05.2014)

Tento film nabízí poměrně sugestivní zážitek a jako takový se víceméně vyhýbá propagandistickým tendencím sovětské kinematografie (viz dvoudílný Pád Berlína). Druhá světová válka je zde vyobrazena skrze osudy jednotlivců a místo samotného válečného konfliktu se příběh soustředí na osobní dramata lidí mimo frontu. V Sovětském svazu vznikla spousta tradičních válečných filmů a ono civilnější pojetí v Jeřábi táhnou mě velmi potěšilo. Zaujala mě práce kameramana Sergeje Urusevského, především pak způsob, jakým byla natočena scéna úprku zoufalé Veroniky ulicemi města – užití roztřesené ruční kamery tisknoucí se na její obličej učinilo ze scény nebývale intenzivní zážitek. (14.12.2010)

Nehledě na příběh, herecký výkony, hudbu atd., který jsou všechny skvělý, tak jen kvůli kameře a vizuálnímu pojetí to je zcela výjimečnej film. To jsem poznal i jako laik. Kdybych chtěl hovořit v superlativech, tak výkon kameramana je jeden z nejlepších v dějinách filmu, což je názor i mnoha filmových znalců. (04.11.2008)

Ohromně působivý film, až se nechce věřit, že vznikl v SSSR v roce 1957. Takřka prost ideologie (za celý film zazní snad jednou oslovení soudruh a jednou tak nějak mimochodem kamera zabere Leninovu bustu). Borisův otec si naproti tomu otevřeně utahuje z dělnic, které pronášejí oslavné fráze o plnění a překračování plánu, lidé se zabývají především svými osobními věcmi a neskládají závazky, jsou melancholičtí, bojují sami se sebou a chybí jim uvědomělost. Ano, vlastenectví v tom samozřejmě je, ale normální, uvěřitelné a nijak politicky zabarvené. Přímo z války film sice ukazuje minimum, přesto je přítomná v každém okamžiku, ne jako pole slávy, ale jako mrcha, která ničí životy i charaktery. Je nedostatek všeho, neslyšíme o oslavách vítězství (vyjma krátké scény na úplném konci), evakuovaní lidé žijí namačkaní v malých domech, kde dýmají kamna a všechno je slyšet. Tu a tam sice může některý dialog působit trochu naivně, ale nikoli politicky naivně a do poeticky laděného filmu to sedí. Co však činí tento film opravdu výjimečným nejen na svou dobu je kamera a používání světla, stejně jako v režisérově dalším filmu Neodeslaný dopis. Záběr Veroniky běžící podél vlaku už tu zmínilo mnoho lidí, to je ale jen jedna z mnoha takřka dokonale natočených scén. Už Borisův běh do schodiště na začátku je působivý, stejně tak když Veronika probíhá rozbombardovaným domem po schodišti do bytu svých rodičů. A scéna náletu, kdy ji Marek nese po rozbitém skle a scéna je osvětlovaná výbuchy pum v dáli, taky stála za to. Proč nedávám maximum? Protože upřímně řečeno, právě postava Veroniky mi místy dost pila krev. Často neví co chce, tváří se významně melancholicky, obviňuje všechny okolo, není s ní rozumná řeč a tak dále. Prototyp chování, které nesnáším. Marek se sice zachoval jako hajzl, ale na druhou stranu, ona se k němu celou dobu chovala tak, že si o to koledovala. Ostatně, Taťána Samoljovová si vlastně skoro to samé zopakovala o deset let později jako samotná Anna Karenina. Na druhou stranu, byla to krásná žena, škoda, že jsem ji dosud viděl jen ve třech filmech. Update: Dodatečně uděluji maximum. Tenhle film je prostě krásný. (07.07.2018)

Zajímavá a nápaditá kamera ještě vylepšuje už tak dobrý válečný film, který se na válku dívá ze značně neobvyklého pohledu, z týlu. Hlavní hrdinka je skvěle zahraná a uvěřitelná a ta tragédie, která ji zasáhne v průběhu filmu, má tu moc, že dokáže pohnout i divákem. Ruský film z dob Sovětského svazu, ale to, co bylo typické pro socrealistické filmy předchozích let, je zde spíše zesměšňováno. (19.04.2010)