Každá minúta života

Když zcela pominu polemiku nad ne/vhodností předestřeného téma musím velmi ocenit dokumentární stránku filmu. Autoři nechávají diváka skoro až trpět tím, že se sami nekloní k žádnému hodnocení. Naopak předestírají mnoho různorodých situací, na základě kterých má divák příležitost vytvořit si vlastní názor. Největší slabinou je jedině příliš krátká doba natáčení. Po skončení ve mě zůstal jakýsi pocit prázdnoty a nejistoty. Tak tohle bylo všechno? Může se toho stát přeci ještě tolik s tak velkým dopadem... Doufám, že se po vzoru Heleny Třeštíkové dočkáme pokračování. (24.09.2021)

"Běž si hrát" zavolala matka na svého čtyřletého syna a automaticky předpokládala,že půjde do svého pokoje kde bude cvičit.V Norsku by jim taková výchova neprošla,tam by jim sociálka odebrala dítě dřív než by vylezlo z postýlky.Jsem zastáncem tradičního dětství a tohle bylo na mě opravdu moc.Hlavně ta příšerná matka toho malého Miška jak na něj pořád v zájmu "světového rozvoje" pokřikovala německy.Chudák kluk,je doma a cvičí,jde s rodiči ven a cvičí,jde s rodiči na návštěvu a cvičí,je tohle normální?Malý Miško obklopen rodiči,luxusem,sterilním prostředím ale stále bez kamarádů.Zeptal se ho někdo zda to tak chce?Bohužel vnitřní strádání se na kameru zachytit nedá a protože celý svůj dětský život slyší jen řeči pro Supermany jak všechno dokáže a že není nic nemožné tak bych nechtěl vidět to jeho zklamání až někdy skutečně prohraje a dostane osudovou ránu od života.To pak může vzít Erika Hníková opět kameru do ruky a natočit dokument o zatrpklém dítěti. (02.03.2022)

Hanuliakovým fandím, když už do svého jedináčka investují tolik energie, ale jinak mi to fakt připadalo jako úplné sci-fi. Jistě, stačí být finančně za vodou a mít budoucnost svého dítěte jako životní prioritu číslo jedna. Snad jim to jednou dospělý Miško nevytmaví. Erika Hníková si umí najít zajímavá témata, která dovedou rozproudit diskusi, ale samotný film tak 70%. (04.03.2022)

Zajímavé téma, bohužel velmi nudně zpracované. Extrémně hodný a poslušný klučík cvičí, zlepšuje se a nakonec "vyhraje". Od tvůrců dokumentu se ale dozvíme jen den a měsíc natáčení, což mi přijde spíše nepodstatné. O motivaci rodičů, o pohledu Miška (co ho třeba ne/baví) či o této výchovné metodě se nedozvíme naprosto nic. Pro mě spíš kvalitní rodinné video než dokument. (04.03.2022)

Asi bychom se shodli na pár bodech, na které by se při výchově dítěte nemělo zapomínat. Univerzální návod ale určitě neexistuje. I když Česko je národem „odborníků“ na všechno. I na to, co se cizích dětí týče. Výrazná osobnost českého dokumentu Erika Hníková sleduje manželský pár (bohužel se nedozvíme, co je k danému přístupu vedlo), který svému Miškovi věnuje maximum svého času i prostředků, přičemž vycházejí z jisté metodiky. Brzy se u diváka začnou vynořovat dotazy, na které bohužel chybí odpověď. Rodiče jsou k synkovi milí, ale zatraceně důslední. Ona na něj mluví záměrně německy, on ho protáhne snad všemi myslitelnými sporty. A k tomu třeba ještě klavír nebo zpěv. Prostě u něj rozvíjí intelekt a pohybové vlastnosti, aby se z něj (snad) jednoho dne stal profesionální hokejista. To vše bez jiného komentáře. Jen rutina, vybíhání schodů, další dril. V tak trochu chladném bytě, kde nechybí rituály v podobě tichého večerního vytírání podlahy. Nabízí se otázka, zda je daný způsob výchovy tak dokumentaristicky atraktivní? Na druhou stranu, život kluka je o neustálém hodnocení. Ostatně tak je stále (bohužel) nastavené tuzemské školství. Kdo bude první, kdo vyskočí nejvýš, kdo bude nejrychlejší, kdo bude sedět v lavici nejrovněji, a to vše v přetrvávajícím polokomunistickém pojetí, ve kterém se jen dokola tupě opakuje stejné učivo. Čekal jsem silnější emoce. Rodiče určitě neodsuzuju, ale dítě by mělo poznat prohru, stejně jako by mělo vidět rodiče řešit nějaké trable, vidět je reagovat při hádkách, které prostě k partnerskému životu patří, vidět je při objetí, smíchu… Tihle na sebe (chápu, kamera neběžela pořád) za celou dobu ani nesáhnou. (18.06.2022)