castor

Zbrusu nové zpracování Tří mušketýrů jsem si dal jen proto, že se ke mně dostal první díl a že jsem (přiznávám) někde četl, jak ďábelsky svůdná tady Eva Green zase pro jednou je. Pravda, ona to má holt v sobě. Zbytek pokulhává. Příběhové linky tolik nevyniknou, tempo nestrhne. Postav s různými motivy je opět dost, přitom samotných mušketýrů si vlastně moc neužijeme. Na plátně se sice pořád něco děje, ale není to extra nápadité, zábavné nebo napínavé. Platí to, co minule, tedy že je to (po technické stránce) znovu výborně natočené a s velmi dobrou výpravou, znovu protkané dramatickými zápletkami a lidskými osudy, ale stejně jako napoprvé jsem se do toho neponořil tak, jak bych chtěl nebo jak by si tvůrci asi přáli. Prostě fajn historické dobrodružství, ovšem bez emocí, sympatií nebo vícero vyloženě zapamatovatelných momentů.

Šupy dupy dup, raz dva tři hej rup, už to máme pod střechou, šupy dupy dup, raz, dva, tři, hej rup, už to máme v suchu. Ve vodě nebo na souši, je to jedno, navíc s Godzillou nic moc pod střechou nezůstane, protože demoluje celé bloky. Přesto se z ní Japonci snaží smýt nálepku destruktivní atrakce. Samotná země je traumatizovaná, válečná porážka je zatraceně čerstvá, navrátivší se vojáci mají zmatek v hlavě, přišli o přátele v boji i členy rodin doma, kde navíc nacházejí jen trosky. Aby toho nebylo málo, záhy se tu zjeví přerostlý národní poklad. Zatímco v poslední době se v případě všemožných monster pokračování „pracovalo“ hlavně se zaměnitelnými vědátory a dalšími vzdělanými hlavami, pro Takaši Jamazakiho jsou lidské postavy důležité. I když u nich tradičně nechybí expresivní herectví a celkově melodramatická nálada, tudíž mě to po emocionální stránce tak nějak nechytlo, ale to mívám s asijskými filmy poměrně pravidelně. Každopádně celkově fajn, do lehkého nadprůměru to tahá zajímavá kamera, několik slušných nápadů, úcta k původním filmům a hlavně pak fakt, že to celé vzniklo za zlomek rozpočtu hollywoodských bijáků.

Holky je odmítaly. Holky se jim smály. Holky je nechtěly. Tak si nějakou „chytnuli“. Náčelník jasně řekl, že případ je uzavřený. Agresivní a primitivní Láďa má ale další příběhy, takže pořád existuje možnost, že byl pachatelem dalších trestných činů. Jenže taky rád mátl falešnými přiznáními. Sugestivní atmosféra trvá, skvělé herecké výkony zrovna tak. Petr Uhlík hraje Láďu výtečně. Velmi expresivně, těkavě, lehce pomateně. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Jeho poslední dny silné... Konečně se uzavřel i příběh kolem Vojty Kotka. Pravidelné návštěvy sadistického vraha znamenaly pro vyšetřovatele cenné rady, probíhaly v přátelském duchu. Teď už známe i zbytek. Sebevědomý intelektuál Kotek jej uchopil skvěle. Šest dílů tak akorát. „Policajti mě mučili!“

Samozřejmě chápu, že Markovič trest smrti odmítal, ale ta jeho obhajoba a souznění se sériovými vrahy prostě jde trochu mimo mě. Od toho jsou tu snad soudní znalci, aby posoudili, zda se to všechno u prosťáčka Ládi dá svést na nějakou diagnózu. Prostě bych Láďovo další přiznání neoznačoval za „vánoční dárek“. Každopádně výlet za východnári je fajn zpestřením série, přeci jenom už se trochu přešlapovalo na místě. Od náčelníka nicméně přijde jasný rozkaz – celé to uzavřít. Což si ani major, ani Hojer nepřejí. Tak či onak díl, který vlastně nepřináší nic moc nového – snad jen potvrzení, že Václav Neužil je výborný herec. A že Petr Uhlík má před sebou zajímavou budoucnost.

Svému věku a formě přizpůsobuje Russell Crowe výběr rolí, nicméně už v nedávném Land of Bad nebo v Papežově vymítači prokázal, že klidně může jen sedět coby operátor válečných dronů před blikajícími monitory nebo rebelantsky vystupovat proti vatikánským zvyklostem, pořád z něj ale zatraceně hýří charisma a vtip. Tady se ponoříme do temnějších vod, hraje bývalého poldu, který trpí Alzheimerovou chorobou. Díky experimentální léčbě má ovšem pocit, že má zase buňky na to otevřít starý případ vraždy. Herecky fajn, tempem nepříliš vzrušující i bez větších ambicí, kdy pár scén mohlo a mělo zůstat na podlaze střižny. Ale zase to může být dobrý základ do budoucna, že mu role stárnoucích detektivů padnou.

Pánové melou, jak film s Kevinem Costnerem představuje zaručený úspěch, přitom má za sebou nejeden propadák a sám herec několikrát za svou kariéru vstal z filmařského popela. Sportovně nadaný mladík, který zároveň slušně zpíval, měl za sebou několik menších rolí, průlomový byl rok 1985 a první setkání s Kevinem Reynoldsem (Fandango), ve stejném roce se objevil i v Silveradu a první sportovní úloze – cyklistických Vítězích. Velkou hvězdou se stal vzápětí díky Brianu De Palmovi a jeho Neúplatných. Následovalo Costnerovo zdaleka nejsilnější období. Nejprve další postavy sportovců, pak triumf v podobě Tance s vlky (stejně jako v budoucnu do projektu vložil spoustu vlastních peněz). Faktor Costner zafungoval i v Robinu Hoodovi či Osobním strážci, kritiky ceněný byl JFK nebo Dokonalý svět. Pak přišel astronomický rozpočet Vodního světa s pohromami na každém kroku, rozvláčný Posel budoucnosti, který představoval ještě větší tragédii, tvůrci vynechávají, přitom právě kvůli němu se herec potácel v hollywoodském vyhnání a pojídal drobky, které někdo upustil. Nezlomilo ho to, přichystal další western (komorní Krajina střelců) i několik dalších – vlastně zajímavých – projektů. I když nultá léta byla z jeho strany poměrně průměrná, od té doby bylo znovu sympatické sledovat, jak Costner pokračuje ve svém stylovém hereckém návratu, což má/může korunovat letošní Horizon: An American Saga. Tak či onak, jeho posledních 20 let berou tvůrci hodně kvapem. A úplně ignorují seriálový fenomén Yellowstone.

Romance jinak, respektive romantika se smutným nádechem. Hudební producentka Lucy Boynton (bavila mě v Sing Street) přišla o přítele. Tragicky, v autě, navíc byla při tom. Už je to nějaký ten pátek, oklepat se nedaří, důvěra v lidi není kdovíjaká. Ale hlavně: když slyší nějakou skladbu, která hrála při nějaké jejich společné chvíli, doslova se přenese v čase a daný moment si zopakuje. Každopádně zrovna pozná jistého jinocha, takže se nám rozjede love story o překonávání strachu z něčeho nového, obzvlášť když „návraty zpět“ mnohému brání. A právě tady je docela důležité, jak moc divák přistoupí na hru a přijme fakt, který do značné míry hýbe dějem. Herci jsou fajn, melancholická nálada jakbysmet, soundtrack z logiky věci také, přesto se výsledek i přes „nadpřirozeno“ oživení docela snadno vykouří z hlavy. V balíčku feel-good romance mám tak nadále trochu jiné kousky.

Já teda doufám, že při závěrečné destrukci v Riu pod dohledem sochy Krista Spasitele nebyl nikdo zraněn, nedej bože nepřišel o život… Příběh šel znovu mimo mě, závěrečná třetina je prakticky ne(do)koukatelná. Dvě slavná filmová monstra s bohatou historií: Kong je kdesi pod zemským povrchem, aby zjistil, že je tam ještě jakási podzemní říše, Godzilla se nahoře pere s jinými titány, demoluje přitom celé čtvrti a hlavu skládá v Římském koloseu. Za čas si dají zase přes držku, aby děj vyplňovalo i několik nudných lidských postav, přičemž nejznámější z nich, Rebecca Hall, má hrozný melír i sestřih. Jakékoliv serióznosti se na míle vzdalujeme, prakticky jen čekáme na akci a další a další atrakce, které sice nedávají smysl, ale diváky evidentně (však mrkněte na tržby) solidně oblbnuly. V Godzille z roku 2014 nebyly postavy jen do počtu a jelo se na vážnou notu, i o tři roky mladší Kong mě potěšil. Další kousky jsou jen ryzí výplachy a prázdné blockbustery. Bez vyloženě fanouškovských momentů, jeden teda potěší členy České stomatologické komory. Tři hvězdy už nedám. Jen opakující se hezké obrázky, víc nic.

Holt když už vás coby dítě vyberou, že budete jen plnit rozkazy, neznat soucit ani svědomí a drtit soupeře, je těžké rozpohybovat mimické svaly tváře. Nebo projevit emoce. Nebo aspoň mluvit. Kurt Russell je stroj na zabíjení, teď ho ovšem vytlačila nová generace vojáků a poslala do starého železa. Zabíjet ovšem bude dál, jen na správné straně barikády. Tenhle kus to neměl úplně špatně umetené. Solidně vysoký rozpočet (snad až 60 milionů dolarů), známého scénáristu, nadšeného béčkaře za kamerou, docela fajn herce. Jenže výsledek je sotva průměrný a divákům tak v myšlenkách zůstává prakticky jen před sebe tupě zírající Kurt a nevyužitý potenciál.

New York, násilí, italoamerické vztahy, mafie. Asi žádné jiné jméno není s gangsterkami spjato tak úzce jako Robert De Niro. Samá klasika, která hereckého veterána navždy zacementovala na hollywoodském výsluní. Chameleon, představitel antihrdinů, agresorů. Prostředí, ze kterého pochází a ve kterém vyrůstal, dobře rozuměl. Zejména s Martinem Scorsesem zanechali nesmazatelnou stopu posledních padesáti let (dosud 10 společných celovečerních snímků). Vůbec první zkušenosti před filmovou kamerou ale získal v nízkorozpočtových filmech Briana De Palmy. Přehoupl se přes třicítku a klíčovou příležitost mu dal Coppola se ztvárněním mladého Vita Corleona (první Oscar), své výrazné oči vzápětí uplatnil v Taxikáři (oscarová nominace), v Lovci jelenů představil široké veřejnosti Meryl Streep (byla do té doby prakticky bez filmových zkušeností, ale měl s jejím obsazením tlačit na režiséra Cimina) a v Zuřícím býkovi (Oscar v hlavní herecké kategorii) o neotesaném boxerovi měl zase doslova zachránit život režiséru Scorsesemu, který procházel těžkým obdobím. Stejně jako v případě Zuřícího býka i dál (Král komedie) vzešla iniciativa k natočení od samotného herce. Velké role za ním a nespočet dalších a stejně zajímavých i v 80. a 90. letech. Přetlak agrese v té době pokračoval, ale na začátku nultých let přibývají ve velkém komedie. A několikrát v posledních 15 letech vstal z filmařského popela, protože často šlo o průměrné látky, místy doslova o velké plivnutí na hercovu kariéru. V závěru nám tvůrci opakovaně připomenou jeho přímé politické názory. Celkově ale vydatné a potěšující.