James Bond: Zlaté oko

Je těžké hodnotit zpětně ostatní bondovky, když jsem před nimi shlédnul Casino Royale. Zlaté oko dokonce režíroval stejný režisér, takže budu srovnávat. Brosnan je možná šarmantní a elegantní, ale jeho Bond je příliš uhlazený a hlášky má suché jako Martini. Předtitulková scéna má opravdu neskutečný začátek, to když si 007 (ve skutečnosti kaskadér Wayne Michaels) skočí bungee z 220 metrů vysoké přehrady. Na druhou stranu to vniknutí do letadla během volného pádu mi přivodilo slabší záchvat, při kterém jsem měl pokušení film vypnout. Samotný příběh je děsně rozvleklý a já tam prostě nenašel ani minutu dobré atmosféry. V Casinu Royale mi oči po plátně šmejdily s frekvencí kmitajících pavoučích nožek, aby stihly všechno pochytit. Tady jsem kolikrát koukal doprostřed obrazovky úplně otráveně. Abych jenom nekritizoval, na place toho vybouchlo 18krát víc, než v kterýmkoliv jiným akčňáku a tank si pořídím, až mě naserou dopraváci v Jihlavě (zjevně se s ním dá cestovat všude a vcelku bezproblémově). Famke Jansen je šílená (ale to bylo dáno dabingem), Sean Bean toho moc nepředvedl (scénář mu to neumožnil). Celkově vzato, možná se bondovky oživily novou tváří, ale ve srovnání s Casinem působí moc nastrojeně, načesaně a fyzicky neopotřebovaně. Akční sekvence jsou povětšinou přehnané, nereálné a už dost, dám radši těch 60%, než se ještě rozmyslím... 352 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (08.07.2007)

Akční úvod je skvělý a Cambellova režie obecně sebejistá, Brosnanovo GoldenEye je ale v rámci série jeden velký tématický zmatek, který se až příliš bojí přiznat svého - s odstupem času nutno podotknout, že paradoxně mnohem dospělejšího - Daltonova předchůdce. Tam, kde vlastně mohl bez problémů navázat sebevědomý a realistický Craig, přichází tak nějak nedefinovaný Brosnan za tónů dost katastrofální hudby, kterou po geniálním Barrym vytvořil Eric Serra. V akčních sekvencích se GoldenEye snaží, seč mu síly stačí, na první bondovku po tolikaleté pauze je to ale přece jenom trochu málo. (06.01.2015)

Na Jamese Bonda mám názor ten, že není na světě agent, jenž by se zavděčil lidem všem ;-) Ale rozvést to musím: podle mě (lépe řečeno pro mě) mají bondovky hodnotu jen v okamžiku, kdy se na ně dívám. Nejsou pro mě nějakou hodnotou, která přetrvává. Nejsou nadčasové. Opakuji - pro mě ne. Zatímco u třeba Supermana (1978) a jeho "prostinkých" triků (na dnešní dobu) uslintávám a chrochtím blahem, bondovky např. s Connerym sleduji okem spíše pobaveným a shovívavým. Dvě hvězdičky, které jsem při prvním zhlédnutí Zlatému oku dal, byly zapříčiněny proto, že jsem ještě nebyl zvyklý na akční filmy. Po podívání druhém hodnotím výše, ovšem, stejné výtky zůstaly - směrem k nerealističnosti (jak si někdo stěžoval u Casina Royale) je to scéna s "pádem" do letadla, směrem k "nadsázce" je to např. scéna z krytu, která přechází v grotesku (ta snad nemá v JB co dělat!), akce mi připadla nenápaditá a tak to, co by stálo za zmínku, je občasný inteligentní vtip, Famke Janssen, mající orgasmus při střílení ze samopalu, tytulky s padajícími srpy a kladivy a zvláštní hudba Erica Serry. Ale abyste neřekli, tady je jedna výjímka, potvrzující pravidlo... Moje. (23.01.2007)

Vždycky jsem se snažil Brosnanovu sérii obhajovat, ale v porovnání s Craigem to prostě nejde. U něho nechybí drive, živočišnost, tah na bránu, nepěkné scény i směrem k 007. Brosnanovo kvarteto je taková drahá limonáda, přepálené dovádění, povrchní výbušnost. Bond zase prozkoumá erotogenní zóny několika krasavic, znovu zlikviduje bandu gaunerů a opět zachrání lidstvo. Novozélanďan Martin Campbell svižnou akci umí (nejlépe se popasoval s Casinem Royale), nadsázka mu také docela jde, ale pořád je to takový sympatický relax, takže nebýt destruktivní jízdy tankem nebo scény s vlakem, byl bych asi kritičtější. Takhle to žádná srdcovka není. Ač možná nejlepší počin s Brosnanem. (22.06.2017)

Když se nad tím intensivně zamyslím (ačkoliv potřeba intensivního zamýšlení nad Jamesem Bondem je téma na diskusi samu pro sebe), tak je Zlaté oko zlatým standardem, podle kterého moje podvědomí posuzuje všechny ostatní Bondy. Myslím si, že jsem možná některé Conneryovky viděla dřív, ale přece jen jsem devadesátkové dítě a tak mým Bondem byl vždy zejména Brosnan a na srdíčkové úrovni jím zůstává dodnes. Také jsem se tady poprvé zamilovala do hudby Erica Serry, než proběhla naprostá láska u soundtracku k Leonovi. Rozběhnutí motivací a přesouvání mezi různorodými lokacemi je tady orchestrováno tak, že nenamítám ani slovo, a ještě se z toho tetelím radostí. Důležitou roli pro mě hraje i to, že postava Izabelly Scorupco je předně schopná a vtipná a až potom také krásná. A ještě zmínka na počest Alanu Cummingovi, jehož poslední slova si sama pro sebe vykřikuji častěji, než je možná zdrávo. (30.08.2016)