Prízrak slobody

čistá a surová forma plná surrealismu, kterou jsem však nebyl schopen pojmout a užít si to. Většina komentářú vyvyšuje jeho bizardnost, kterou se snaží šokovat. Ta tam rozhodně je, ale mě to přišlo bez pointy a podobný situační humor je do dokonalosti vybroušený u Monty Pythonů. Forma je stejná, ale toto jako celek mi přišlo bez smyslu, ale asi o tom to absurdno je. Věřím, že je to klasika, ale já asi moc přemýšlím o něčem, co nejde pochopit. Takže pro mě jen 3 hvězdy a třeba časem k tomu dozraju. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.01.2013)

Přelud svobody je asi nejbizarnější film, co jsem kdy viděl. Rozhodně nejpodivnější z tvorby Luise Buñuela. Jestli jsem se někdy domníval, že David Lynch je magor, pak to po zhlédnutí tohoto snímku musím prohlásit i o Buñuelovi. Hrstka příběhů, které jsou naprosto na hlavu a přitom nutí svým drobným propletením diváka k zamyšlení. Přiznám se, že moc moudrý z toho nejsem. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, ale vede u mne asi ten, kdy přijde pár na návštěvu, všichni se svorně posadí ke stolu na záchodovou mísu, stáhnou kalhoty a baví se o exkrementech, zatímco debaty o jídle jim připadají nechutné. Věřte, že každá očeávaná replika bude přesně naopak, než byste očekávali. A užijte si to! (11.11.2009)

Mohu jen litovat, že mi filmy Luise Buñuela zatím unikaly. Oslava surrealismu a absurdity, při níž přijdou na mysl vzpomínky na Monty Python nebo Spikea Milligana, je tolik zábavná možná i proto, že co do formy je natočená naprosto tradičně  v kulisách Paříže 70. let a účastní se jí ve své době hvězdná sestava francouzských herců. Na můj vkus mohlo zauznít i něco více z hudebního doprovodu a některé epizody působily trochu navíc, ale jako bych nic neřekl. Jmenovat jednotlivé scénky a porovnávat, zda se mi více líbily Brialyho sny nebo návštěva motelu s Milenou Vukotic, je zbytečné, takže se jen těším na další setkání s panem Luisem (a nejlépe opět i v doprovodu Jeana-Claudea Carrièrea). [LFŠ UH 2022] (21.08.2022)

Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! (05.11.2017)

Co dodat k veškerým tamním komentářům? Plně se shoduji, že se jedná o povedenou absurdní satiru lidské povahy, morálky a společenských zásad. Film je úsměvný, ale zároveň Vás nutí se zamyslet, co jsme vlastně za nepodařený druh. Náplň snímku jde až do neuvěřitelné absurdity, kdy jíst u stolu, kde se vykonává potřeba je neslušné, kdy hledání ztraceného dítěte je důležitější než jeho přítomnost, kdy se skupina mnichů dokáže vrhnout na karban a fotografie přírody a budov jsou odporný hnus. Milena Vukotič tady v noční košily působí jako poměrně sličná dáma, oproti jejím rolím Piny ve Fantozzim :-). Italové vyšperkovali svůj podíl ještě herci jako Monica Vitti či Adolfo Celi. Sám režisér Luis Bunuel si zde zahrál roli mnicha a byla to jeho poslední herecká role. Po stránce režisérské, to byl jeho předposlední film a obdržel za něj roku 1975 cenu Italského národního svazu filmových novinářů, Stříbrnou stuhu. (25.02.2013)