Prízrak slobody

U Buñuela mám vždycky jeden a ten samý problém a já se ho prostě nedokážu zbavit. Od každého jeho filmu očekávám něco bůhvíjak sofistikovaného, pak jsem ve finále zklamaný, že jsem to vlastně nedostal a myslím si, že jsem to nepochopil a až pak mi dojde, že šlo jen o ty symbolistické a dost absurdní scény. Měl jsem to u Nenápadného půvabu buržoazie, mám to i u Přízraku svobody. A nechci tím říct, že by to sofistikované nebylo - celkem je, ale útržkovitě. Nebo mi něco uniká a najdu to v tom při dalším zhlédnutí, i tohohle pocitu se zbavit u jeho filmů nemůžu. Každopádně ačkoli mi v tom chyběla nějaká celistvost (překvapivě u děje mi to je fuk, protože tady je celkem rychle jasné, že půjde jen o sled scének, ale spíš myšlenkově mi tam chybí) a Buñuel zde vlastně jede zhruba to samé, i tak se mi to líbilo. Některé scény jsou velmi chytře a absurdně-komediálně vystavené, jiné jsou jen absurdně vtipné, u jiných zase jen chápu poselství, ale bůhvíjak mě nebaví a pak jsou tam i takové, které jsem moc nepobíral (ale těch je minimum). Je to taková "všehochuť", kritizující především byrokracii, církev a další mocnosti + i na tu smetánku se dostane. Většinou trefně, ale ne vždy. Jenže i tak si mě to nedokázalo bůhvíjak získat a něco mi v tom prostě chybí. Své kouzlo to určitě má, ale Nenápadný půvab buržoazie mě přece jen zaujal o něco víc. Slabé 4* (19.07.2021)

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru! Životy jednotlivých postav jsou propleteny do celistvého příběhu vskutku originálním způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom záběru a každý herec předával štafetu dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento surrealisticky bláznivý výtvor. Některé situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí vidět, aby si na to každý divák udělal názor svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko hledat ve francouzsko-italské produkci podobný flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo přirovnat k některým kouskům Davida Lynche. (22.03.2020)

Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí. (04.08.2022)

Niektoré poviedky sú bohužiaľ o chlp lepšie, ako tie druhé. To je snáď jediná vada na kráse jedného z úplne posledných Buňuelových filmov. Riešiť takéto rébusy, tu upriamené skôr na významovú zložku, je nesmierne zábavné. Tým, že je Prízrak slobody v prvom rade komédia, či skôr satira (občas dosť brutálna, bacha na to) je navyše viac otvorená smerom k divákovi a jej pochopeniu, čo znie vzhľadom na jej značnú bizarnosť paradoxne. Množstvo detailov, opakujúcich sa motívov, alebo veľký dôraz na kontrast dávajú priestor pre rôzne interpretácie, avšak tie hlavné myšlienky sú jasné. Preto tento film odporúčam snáď všetkým divákom. Myslím totiž, že si v ňom každý môže niečo nájsť. A či má Buňuel aj ešte lepšie filmy? Asi áno. (02.12.2014)

Bunuel zrál jako víno a tak ve 74 letech natočil svůj pravděpodobně nejodvážnější (nebo nejodvázanější?) film a definitivně tak zarazil (před) poslední hřebíček do své filmové rakve a zároveň nesmrtelnosti v říši celuloidu. Přelud svobody je alespoň tak jak já ho chápu filmem hravým, vtipným, plným originálních obrazů, metafor, snových výjevů i pouhých drzostí a vtípků - dohromady namícháno se jedná o velmi osvěžující a dlouhodoznívající koktejl velmi výživný - je to od Bunuela takový dárek pro všechny - pro herce, pro diváky i pro něj. Bunuel tu obsadil všechny své oblíbené herce - Piccoliho, Frankeuera, Rocheforta, Vukotic a také Bertheau plus jako bonus Monicu Vitti a J.C.Brialy, které si vypůjčil od kolegů. Přelud svobody je nádherný testament - odkaz budoucím generacím, film plný tajemství i zlomyslností - poslední štace velkého filmaře i člověka...tak honem, rychle, pospěšte si, abyste o něj nepřišli...Bunuel čas sice nezastavil, ten běží stále dál, ale celým svým dílem málem zničil náš vesmír, zřejmě stačilo jen málo...totiž nic, svůj osud tímto naplnil a dovršil...i když se ještě jednou vrátil s Tajemný předmětem touhy. 8.3.2020 - Je zvláštní vidět Buňuelovy filmy po dvaceti letech znovu, jako teenager jsem byl z něj totálně na větvi, stejně jako ze saury - byli to prostě idolové mýho mládí, dnes je to jinak, už dávno jsem z toho vyrost, nicméně to nic neubralo hodnotě těch filmů, pořád na ně koukám s obdivem, i když už né s otevřenými ústy, nýbrž jen s lehce cynickým odstupem, opakuju, hodnotu těch filmů to ale zásadně nesnižuje. A malé vysvětlení těm, co Buňuela nechápou: abyste jeho filmům rozuměli, nesmíte to mít v hlavě v pořádku, ale musíte mít o pár koleček navíc, normální mozek jeho filmy neocení, musíte být trochu vyšinutý, abyste ho měli rádi. (21.09.2014)