Rukopis nájdený v Zaragoze

„Frasquetta rozprávala svoju príhodu Busquerosovi, ten potom Lopezovi Soarezovi, ktorý ju zase rozprával seňorovi Avadorovi,” - z toho sa človek môže zblázniť, -  „všetky tie príhody začínajú prosto a poslucháč očakáva, že bude skoro koniec - lenže jedna historka plodí druhú a z nej vychádza tretia, niečo na spôsob veličín, ktoré možno deliť donekonečna.” • Áno, vskutku je to presne tak, a inak to už zrejme byť ani asi vôbec nemôže, keďže autor románovej predlohy - Rukopisu nájdeného v Zaragoze - Jan Potocki; ho jednak zverejnil už v roku 1805, a jednak ho zase i pomerne dosť šikovne obalil akousi »mnohovrstvovou fóliou« naprieč celým týmto, mimoriadne zdĺhavým, popretkávaným rozprávaním, ktorú najprv naprosto horlivý čitateľ, a až následne potom i celkom nedočkavý divák - postupne rozbaľoval, ako nejakú c-i-b-u-ľ-u, aby v podstate práve vďaka tomu mohol prísť postupne až kamsi na začiatok; alebo na „koniec začiatku a začiatok konca?” • Je to vlastne konkrétny «príbeh v príbehu,» etapovo aplikovaný i o akési ďalšie [mini]príbehy v ústrednej d-e-j-o-v-e-j štruktúre, a to konkrétne v samotnej nadväznosti na divoké eskapády hlavnej postavy - seňora Alfonsa van Wordena - šľachtica a kapitána galonskej gardy vo fascinujúcom stvárnení „poľským Jamesom Deanom,” čiže Zbigniewom Cybulskim, kde sa to mimochodom počas tohto, jednako však i trocha dlhšieho, filmového skotačenia, len tak akosi extra zvlášť zase hemžilo čo najrôznejšími, scenáristickými nápadmi, a k tomu azda i najšpecifickejšími výmyslami od výmyslu sveta, aké režisér W. J. Has - dokázal čo úplne najviac vyťažiť zo svojej vizuálnej vízie, a čuduj sa svete; že som z toho celého jeho rozsahu napokon nemal hlavu, ako dajaký jeleň, i keď musím súčasne rovnako podotknúť, že najlepšie by pasovalo absolvovať nasledujúcu projekciu v čo najkratšom časovom úseku - trebárs v dvoch po sebe nasledujúcich dňoch - pre lepšie ukotvenie a pochopenie príslušného titulu • Evokuje mi to taktiež i poľskú variáciu na „Dobrodružstvá baróna Prášila, ” na čo som si takmer ihneď spomenul počas sledovania daných dobrodružstiev hlavného hrdinu na kľukatej ceste do Madridu, a ktorý sa nie kompletne vždy - objavil v každej jednej príhode, aká sa mi ponúkala s tým dôvetkom, že tento čiernobiely, umeleckým spôsobom ladený titul - zároveň obsahoval i »pointu v pointe,« čo ešte priam prehĺbilo celkový divácky zážitok, ktorý ale automaticky nie je hneď určený pre každého jedného diváka → najskôr si to v celom svojom ponímaní vyžaduje čo najnáročnejšieho pozorovateľa. ← Magický realizmus v čo najčistejšej podobe ma napadá okrem toho doplniť na samotné ukončenie recenzie, vrátane i vydareného kinematografického diela, čo by malo teda publikum od danej veci hádam dopredu očakávať. (01.05.2024)

Nádherne vyzerajúca fantasmagória, ktorá je ale extrémne zdĺhavá a nudná. Ak ste Homo Provocantes, budete mať filmový orgazmus, ak ste Homo Communis pravdepodobne tento snímok odmietnete už pri posluchu jeho názvu, ak ste Homo Action, budete potrebovať minimálne pol litra pálenky na vydržanie, no a ak ste Homo Fan, tak ako ja, pretrpíte 3 hodiny niečoho, čo bude mať pre vás minimálnu trvanlivú hodnotu. (29.03.2015)

"Jedna historka plodí druhou a z ní vychází třetí. Něco na způsob veličin, které lze dělit donekonečna." No, jenomže sledovat víc, než 3 hodiny propletených drobných historek, historek v historkách a vyprávění začalo se pro mě ještě před poslední třetinou stávat stále únavnějším a nekonečnějším. V kruhu příběhů s množstvím postav jsem se co do postupnosti a naváznosti začínal i ztrácet, než aby mě to sledování bavilo až do konce. Dlouhou dobu jsem si vychutnával spoustu scén s krásnou výpravou, širokouhlou černobílou kamerou, zvláštní atmosférou, chvílemi s nádechem dobrodružství, jindy až mystickou, a občas i kus humoru zamíchaného do vznešených dialogů postav v starých kostýmech. Asi úplně nejvíc mě film chytil během epického putování do Madridu a přibližně 100 minut jsem z něj měl dobrý dojem, i přestože Zbigniew Cybulski mě v hlavní roli totálně nebral. Doufal jsem, že i další vyústění si těch rozsáhlých 185 minut obhájí... bohužel se nestalo. Ani jsem neměl ten pocit, že by ten propletenec dospěl alespoň k uspokojivému výraznému finále (když nepočítám jeden kratší souboj). * * * Tento film jsem si původně vybral už v březnu 2018 v rámci své první účasti v zdejší virtuální akci Challenge Tour, kdy jsem poprvé nahlédl do kinematografii mnoha cizích zemí, a Rukopis nalezený v Zaragoze se mohl tenkrát stát mým prvním setkáním s polským filmem. Nakonec jsem si zvolil o pár let novější barevný horror a zdá se, že jsem 4 a půl roků o žádný vyloženě zásadní zážitek nepřicházel, došlo-li konečně na něj až teď. [60%] (04.08.2022)

Ježíš ( nebo raději "Aláh"?), to mě to ale bavilo! Rukopis obsahuje snad všechny fragmenty, co se mi už jako děcku na doznívajícím středověku líbily, respektive mě děsily a zároveň fascinovaly. Umělecké rytiny, od nichž se nedá odtrhnout zrak, i když jste právě v obležení nepřátelských vojáků. Polohu měnící oběšenci, se kterými se dá i popovídat. Číše vína ve tvaru lidské lebky, ony ty lebky jsou vlastně úplně všude. Španělská inkvizice... Všechny tyto lehce hororové prvky jsou zároveň odlehčeny krásně absurdním humorem, který se minimálně u mě trefil přímo do černého. Vůbec se nedivím, že z toho byl Buňuel posraný! (03.04.2011)

I přes olbřímí délku je to zábavné dílo. Ta úctyhodná stopáž je způsobena tím, že snad každá postava, kterou hlavní hrdina potká, vypráví příběh (ten ve filmu vidíme) a pak i postavy těch příběhů vypráví své vlastní historky, přičemž se některé mohou i prolínat. Ne všechny jsou stejně zábavné a mě se více líbila druhá část filmu, kde přijde na scénu vykutálený šlechtic Busqueros, což je nejlepší postava. Režisérovi se povedlo skvěle zachytit kouzlo doby. Miluju ty ďábelské zvuky a minimalistický hudební doprovod u šibenice. Samozřejmě se to tam hemží lebkami, duchy, kordy a hlavně spoustou krásných ženských. Opravdu nepamatuju film, ještě k tomu černobílý, kde by bylo tolik vnadných, laškovných krasavic. (03.05.2014)