Duna: Časť druhá

Hypnotičtější, větší, hlučnější, atmosféričtější. Nejprve jsem si uložil drobný domácí úkol, kdo za jaký kmen kope, protože naposledy jsem se krapet ztrácel. A hned od začátku jsem díky tomu naskočil. Rozjíždí se tu několik linií, ale ve výsledku stejně divák (dobře, já, ať mluvím za sebe) vnímá hlavně ten estetický zážitek výše (…větší, hlučnější…), takže kdykoliv to vypadá na nějaké obrazové a zvukové žraso, v sedačce hned zbystří. Prostě forma nad obsahem. Samotný Paul Atreides se ocitá v řadách Fremenů, už to není žádný vyjukaný klučina, a i když má pořád sotva 60 kilo, získává si respekt i vůdcovské manýry. Stejně jako (zase zatraceně sexy) Zendayu. A ano, jsou tu pochopitelně i malé půtky, náboženská přesvědčení, velké imperiální plány a politikaření, ale strhnou zejména adrenalinové jízdy na červech, průjezdy písečnou krajinou, likvidace mohutných strojů a další bitevní lahůdky. Prostě Denis Villeneuve je filmař, který daleko víc preferuje vyprávění vizuálem. Furt je to ale zatraceně vážné, pokusy o humor obstarává snad jen Javier Bardem, emocí je málo, a srovnávat oslizlého Austina Butlera s Ledgerovým Jokerem je samozřejmě na pohlavek. Villeneuve je furt studený a zahleděný do sebe, ale oproti jedničce se klaním. Stejně jako za zvuk, kameru, výpravu, kostýmy, masky a samozřejmě burácejícího Hanse Zimmera (zdravím pražskou O₂ arenu). (18.03.2024)

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)

Ze čtvrtého patra Atrium Flora kde sídlí Imax mě spadla brada až do přízemí, tohle je film, kvůli kterýmu přišel na svět Imax. Audio vizuální složka filmu je taková dokonalost, že i dokonalost by měla chodit k Denisovi na výuku. Druhá část příběhu je vyprávěna takovým způsobem, že jsem se bál i mrkat, abych o něco nepřišel. Veškeré provázanosti mezi postavama, ale i v rámci celku jsou natočený vysloveně žraločím stylem, prostě film mě na začátku rafnul a nejen že nepustil, ale postupně naprosto požral. Samostatnou kapitolou jsou pak akční scény, tady bych pro pojmenování vizuální působivosti, potřeboval zavolat Palackýmu s Jungmannem, jestli by nebylo k dispozici nějaký slovíčko co by přesně vystihlo takové mistrovství.  Ohromen filmovým velezážitkem, který nemám ani s čím porovnovat jsem se vypotácel z kina s jedinou myšlenkou, kdy mám volný čas na repete filmu roku. Pokud můžeš, určitě dej Imax. (27.02.2024)

Možná se mě pocitově líbil více první díl. Ten hype podle mě trošku zpočátku Druhé části uškodí, ale až čas ukáže. Seděl jsem v narvaném kině a přemýšlel jsem zda tohle dokáže působit i na lidi, kteří se s knížkou nikdy nesetkali. Nejsou to Star Wars, není to popcorn. Zajímavé scény se určitě najdou a když dojde na akci, tak je skvělá, ale ke konci mě přišlo že se hrozně moc spěchalo. Nejvíce mě bavily scény, kdy se likvidují stroje na těžku koření a samozřejmě první jízda na obřím červovi. Trojka by určitě časem vzniknout mohla. Jsem zvědavý jestli u mě Dvojka další projekcí vyroste stejně jako nedávno Jednička. 80% (02.03.2024)

Tísnivá atmosféra, spletitý nekompromisní příběh a filmaři zase od divíků ("diváci, co se diví") očekávají, že půjdou oni naproti filmu a ne film naproti nim. Konečně jsem se aspoň částečně mohl s nějakou postavou víc sžít, což mi "Vol.1" nedopřálo, ale že bych s postavami dýchal, že by mi s nimi bylo pouštní horko, že bych na tváři cítil stejný ostrý písek hnaný vichrem, to prostě ne. Filmařina je to asi skvělá, ale co naplat, emocionálně je to opět (asi záměrně) plochý film. Na druhou stranu se naštěstí nekoná žádná soap opera a hlavní hrdina nemá problém vrazit kudlu do krku nemohoucího obyvatele vesmírných lázní. Válečné scény jsou perfektní a vizuální stránka nabízí orgie, barevně přesně tónované do celkového dekoru ponurosti a tíživosti. (02.03.2024)