A mali 17 rokov...

Kompozičně neklasická prezentace velkých humánních myšlenek, na které by neměl být pro vnímavého diváka problém vnitřně se naladit. Někdy je pro změnu obtížné naladit se na Janscóuv režijní styl, který střípkovitě spojuje sérii událostí, aniž by řešil širší dějové souvislosti (byť zdaleka ne tak jako ve Hvězdách na čepicích, kde nebyl přítomen ani spojující prvek hlavního protagonisty), ale přesto, jiného tvůrce si pro zprostředkování podobně poetického náhledu na podobu lidství uprostřed vážného konfliktu zkrátka nelze představit. Odsunout všechny nejpalčivější hrůzy do mimoobrazového prostoru či do pozadí mizanscény, aby nenarušil střihovou kontinuitu a zárověn zachoval jejich nepříjemný účinek, zvládal Jancsó jako málokterý jiný filmař. 80% (17.11.2016)

Drama takové jak má být, film o vině, válce a jednom velkém přátelství. Celá čistá a černobílá kamera jenom umocňuje ceolkový zážitek a požitek z filmu. Maďaři se vytáhli a dokázali natočit nádherně citlivý film, který není nijak přehnaně nacionální, ale právě naopak politicky a citově vyvážený. Zlatý fond evropské kinematografie, který stojí za vidění. PS: nenechte se odradit tím, že je to maďarský snímek, i jejich kinematografie má své skvostné díla. (18.10.2006)

Mladičký gymnazista se toulá krajinou, kterou právě opustila válka, ale armáda ještě ne. A dá se říct, že hrdinova mladickost mu brání se s válkou rozloučit, jako by se pohyboval mezi touhou dostat se domů do bezpečí a na druhé straně účastnit se toho podniku pravých mužů (jako když si oblékne opuštěnou uniformu - je to protože mu je zima, nebo si přeje si obléknout právě uniformu, být brán jako voják, byť bude jistě zajat?). Posléze je zajat okupační armádou. Chová se jako pravý voják a Maďar. Snaží se tedy utéct Rusákům, resp. Rusákovi. Pak ale scénáristé s režisérem ukáží příklad všelidského smíření. Zákon diktující mladíkovo chování se mění. Již nejednat jako Maďar, jako voják (což jsou kategorie lidi rozdělující, paušalizující, heteronomní), ale jako Člověk. A pravý člověk pomáhá druhému bez ohledu na národnost či uniformu. Kameraman Tamás Somló se opět ukázal v plné slávě. (24.05.2014)

Tohle je nádherná ukázka toho, jak se i z malého příběhu dá udělat velkolepé formální divadlo. Bravurně zvládnutá kamera, rámování i střih posunují příběh o přátelství dvou mladých lidí z rozdílných světů do až mystického zážitku. Místy bohužel selhává scénář, například sekvence nahánění dívky vyšumí naprosto do ztracena, přitom měla ohromný potenciál. Režijně je však zvládnutá skvěle. (05.05.2022)

"Na cestě domů ke svým lidem..." První setkání s režisérem dopadlo výborně. Sice ne nad očekávání, ovšem kvalita a výjimečnost filmu se popřít nedá. Bezejmenní utečenci, vězni, civilisté a hlavně vojáci. Všechny spojuje a spojovala doba, která v nich zanechala jasné stopy zla, kterého byli všichni svědky. Lidský život je v těchto dobách pomíjivý, není potřeba jmen. Snad jen jedno. Kolju jsme poznali. Proč? Odpověď divák dostane. Po upřímném a láskyplném rozloučení v doprovodu vojenského letadla nad hlavou, je Maďar vhozen do mlýna osudu, který má v rukou vždy někdo jiný. On, alespoň zatím, ne. Maďar se chce jen obléci, ovšem jeho šaty jsou výřečnější než on sám. Maďar ovšem ví, kam patří, a také zná svou povinnost. Může to být i povinnost vůči člověku, se kterým v těchto dobách prožil alespoň záblesk nepatrného zapomnění na dobu, ve které žijí. Také na zítřek, jehož součástí bude stejná mizérie jako včera a dnes. "Tak Ty jsi Maďar, co?......Rád bych Ti něco řekl..." Velmi silně podchycená atmosféra doprovázená výbornou kamerou a takovou hudbou "nehudbou". 60. léta plodila kvalitu také v Maďarku a Miklós Jancscó mne tímto zve na své další počiny. (25.08.2013)