Zapomenutí

Zdá se mi, že tento film časem zvětral, že doba na takové snímky už je pryč. Od doby jeho vzniku byly natočeny mnohé podobné, ale hlubší, komplexnější, se kterými Zapomenutí ve vzájemném srovnání už neobstojí. Zůstali černobílí i co do obsahu a tato vyhrocená povrchní polarita jako by časem stále víc vystupovala na povrch. (22.03.2009)

Jeden si u téhle ozvěny neorealismu vzpomene na tematicky velmi podobné Pasoliniho Darmošlapy (skoro se nabízí myšlenka, že se tímhle Pasolini pro svou knihu inspiroval) ale je nutno říct, že Buňuel je tady krutější, jízlivější, nekompromisnější (jakkoliv nezapomíná i na snovost, surrealitu a poesii ) a hlavně komplexnější. Je to nápadité a místy snad až průkopnické (scéna ve které matka Pedra podlehne Jaibově sígrovství předběhla o dobrých 60let klasické schéma milfoidního porna :D ). Je fajn, že Buňuel nenabízí nějaká jednoduchá, utopická řešení a osvěžujícím způsobem, i (a především) dnešnímu divákovi připomíná, že reálný život je více svízelný, nečernobílý a kousavý než by se nám líbilo (a jak jsme na to ze zoufale schématických moralitek moderní kinematografie zvyklí). (25.11.2023)

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 55% (23.06.2020)

Drsný a tvrdý film plný lidského hnusu ukazující chudinské poměry v Mexico city. Síla party (gangu) je silnější než lidská vůle a bez opravdové lásky matky není možné odporovat falešnému zájmu od grázlů, jimiž je jedinec obklopen. Úžasné herecké výkony, geniální snová pasáž. No co víc si přát. Buňuel je nevídaně svůj a jeho osobitost mě ohromuje. (27.01.2011)

Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. (27.06.2010)