Zapomenutí

Ako najlepšie ukázať život miliónov chudobných detí, keď nie prostredníctvom života jednotlivca? A kde inde, keď nie v najväčšom meste na svete, plného obrovských sociálnych kontrastov a paradoxov? Materinská láska, domov, jedlo, vzdelanie, to sú veci o pár kilometrov, respektíve o pár ulíc ďalej absolútne samozrejmé, v živote malého Pedra, žijúceho niekde na chudobnom predmestí ale ťažko vybojovateľné. Buňuelovi sa podarilo vykresliť drsné prostredie mexickej štvrte na základe silného scenára a postáv, ktoré chytia diváka hneď od začiatku, aby sa tak mohol neskôr nepekne, ale férovo, čiže realisticky, zahrávať s jeho emóciami. Nikto nie je bez viny, avšak všetci sú obeťami prostredia, do ktorého sa narodili. Buňuel chovanie postáv lacno neospravedlňuje, na to je príliš inteligentný. Čo sa s tým všetkým dá robiť, na to dodnes žiaden politik odpoveď ani riešenie nenašiel a tak jedinou relevantnou možnosťou je o tom nakrúcať filmy. Môžeme to považovať za výkrik do tmy, ale aspoň trhá bubienky našich uší. (11.04.2013)

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 55% (23.06.2020)

Jeden si u téhle ozvěny neorealismu vzpomene na tematicky velmi podobné Pasoliniho Darmošlapy (skoro se nabízí myšlenka, že se tímhle Pasolini pro svou knihu inspiroval) ale je nutno říct, že Buňuel je tady krutější, jízlivější, nekompromisnější (jakkoliv nezapomíná i na snovost, surrealitu a poesii ) a hlavně komplexnější. Je to nápadité a místy snad až průkopnické (scéna ve které matka Pedra podlehne Jaibově sígrovství předběhla o dobrých 60let klasické schéma milfoidního porna :D ). Je fajn, že Buňuel nenabízí nějaká jednoduchá, utopická řešení a osvěžujícím způsobem, i (a především) dnešnímu divákovi připomíná, že reálný život je více svízelný, nečernobílý a kousavý než by se nám líbilo (a jak jsme na to ze zoufale schématických moralitek moderní kinematografie zvyklí). (25.11.2023)

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)

Sonda do každodenního života dětí a dospívajících patřících k té nejchudší, nejšpinavější vrstvě mexické společnosti. A že se na ni vůbec nedívalo dobře. Hlavní hrdinové tak jako spousta dalších jejich vrstevníků jsou už předem odsouzení k chudobě, neúspěchu, přežívání. A v jejich případě i k náběhu na kriminální dráhu. Ne proto, že by byli ve své podstatě zlí a rodili se již jako zločinci, čistě proto, že mají velmi mizernou naději na lepší život, a žádná odměna za příkladné chování je rozhodně nečeká. Pro takhle demotivované a vlastním společenským statusem izolované, vyděděné jedince pak není nic jednoduššího než krást, ničit či dokonce šáhnout někomu na život. Třeba jako v případě El Jaiba, ukázkového spratka rostoucího pro šibenici. Oproti němu mladší Pedro ještě špetku naděje má, a dokonce dostane i příležitost, jenže okolnosti společně s minulostí mu dají znovu pocítit krutou realitu jeho života...Velmi realisticky působící film, který se mnou dokázal emocionálně hnout, a nepotřeboval k tomu ani žádné speciální filmové serepetičky, silné 4*. (02.08.2022)