Zóna záujmu

Už dlho som nevidel tak originálny film o hrôzach druhej svetovej vojny. Zone of Interest minimalistickým spôsobom vykresľuje kontrast medzi životom v koncentračnom tábore a na výslní nacistickej hierarchie. Hlavne postavy zbytočne nedémonizuje, no ani neidealizuje. Poukazuje na ich životné ciele a pohnútky, ktoré by neboli ničím výnimočné, ak by sa na ich pozadí neodohrávala jedna veľká, ľudská tragédia. V neposlednom rade si veľkú pochvalu zaslúži kamera a práca so zvukom. Na plný počet to však aj tak nebude. Som presvedčený o tom, že si film zaslúžil dlhšiu stopáž a priamociarejšie ukončenie. Myslím, že rozumiem, čo chceli tvorcovia finále povedať, ale viem si ho predstaviť aj v oveľa výraznejšej forme. (06.08.2024)

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a oněmělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomyšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%] (10.05.2024)

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. (08.02.2024)

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu. (25.03.2024)

Helena Třeštíková natočila ako veľmi mladá svoje prvé Manželské etudy. On je riaditeľ úspešného podniku a ona ja žena v domácnosti. Okolo nich pobehuje nejaká tá ratolesť. Zóna zájmu svojim odkazom určite presahuje poskytnutý zážitok. Veľmi zaujímavo odprezentovaný pohľad na zrůdnosti časov minulých. Tá citová otupenosť, ktorá ide ruka v ruke s neustálym ruchom tábora, občasnou streľbou, krikom či plačom tých na nekytičkovej strane. Artové? Určite, ale v tom dobrom slova zmysle. K vyššiemu hodnoteniu tomu chýbalo väčšie drama či ešte väčší dôraz na hyenizmus. (24.02.2024)