Zóna záujmu

Pohľad na celkovo mimoriadne zvrátený chod koncentračného, resp. vyhladzovacieho tábora Auschwitz I., a to konkrétne iba z priameho pohľadu veliteľa Rudolfa Hössa, a k tomu vskutku bez akéhokoľvek čoby len akéhosi, predsa len trochu kratšieho, vrátane i bližšieho nadhľadu rovno za »múrmi pekla«, ak avšak aspoňže nepočítam i daný podhľad hneď v tesnej blízkosti vedľa tohto «hororu v priamom prenose» z bezprostrednej blízkosti v rámci všetkých možností ústredného protagonistu, či skôr vhodnejšie označenie pre toto [a mnohé ďalšie monštrá]; by najskôr bolo najmä akési antagonistické monštrum, ktoré sa zabývalo do obydlia, ihneď susediaceho s vysokým, betónovým múrom, za ktorým sa odohrávajú príslušné, šialené scenérie, ktoré divák síce nikdy na vlastné oči neuvidí; za to ich maximálne len tak oveľa častejšie započuje, čiže tým pádom treba mať uši čo najviac nastražené a vyčistené, nakoľko na tejto technickej zložke [zvuku a zvukových ruchoch], bol v podstate postavený celý tento - silne znepokojivý a desivý titul; zároveň sa silno opierajúci o divákovu informovanosť v tom zmysle, že sa trocha vyzná v dobových reáliách. • Skrátka; nielenže som ani na jediný krátky okamih nenazrel do hlavného inferna, z ktorého sa neustále hrozivo dymilo, „až sa z popola nenormálne rozpršalo,” no namiesto toho som sa stále prizeral iba na týchto mimoriadnych cynikov, ktorí si viedli úplne normálny kolobeh života, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, zatiaľ čo také príchody transportov s odsúdenými na smrť, doslova praskali vo švíkoch, až som len neveriacky krútil očami, čoho je vlastne "človek" všetkého schopný, keď ho ovládne totálna nenávisť... • Hedwiga Hössová, manželka antagonistu, bola rovnako podobne zvrátenou a bez chrbtovej kosti, čo ešte iba vystupňovalo strašidelnú atmosféru do absolútnej krajnosti, ktorá sa šírila naprieč týmito rozparcelovanými pozemkami, a to buď v interiéri a na dvore, alebo aj v exteriéroch, kedy počas oboch štruktúr si dával poľsky kameraman na obrazovej stránke hodne extra záležať i povedzme v dlhších, neprerušovaných kompozíciách. • A ozaj sviatočný, britský režisér J. Glazer, ktorý snáď následne obsadil zväčša len nemeckých predstaviteľov [Christiana Friedela & Sandru Hüllerovú, mne akosi najviac známu hlavne z Toniho Erdmanna], čím dosiahol pozoruhodnú autenticitu daného prostredia, rozhodne vyšperkovanú až do maximálneho extrému z toho hľadiska, ako sa postavy ľahkovážne správali k tomu, čo sa dialo pár desiatok metrov od ich príbytku, a na čo si mimochodom medzičasom plne zvykli, že to kompletne brali na ľahkú váhu, čo je niečo naprosto neuveriteľné! • Najtemnejšia história XX. storočia, ktorá fungovala na plné obrátky, čosi strašné! (26.02.2024)

Chápu některé výtky typu termokamera = manýra apod.  ALE! Je to prostě dokonalé konceptuální dílo na plátně, které využívá audiovizuálních prostředků filmu k nezapomenutelnému pohledu na věc a vyvolává otázky, které si nekladete tak často a rozhodně ne tak intenzivně. Nakonec jsem to sežral kompletně všechno. (26.02.2024)

Ideální jako kulisa ke konverzaci. Sledovat to ale třeba v kině, tak bych hořce litoval. Neděje se tam totiž absolutně nic zajímavého. Synopse nelže, Rudolf se tam promenáduje po domě a jeho žena zahradničí. Čekal jsem že přijde nějaký zvrat nebo něco, ale holt nic. Po hodině jsme to vypli, tak nehodnotím. (19.08.2024)

Ano, chápu, že Glazer chce být odlišný a udělat ohranou látku alespoň nějak zvláštní a ano, chápu, že chce experimentovat, ale proboha za jakou cenu?? Tohle je totiž regulérně totální uspávačka bez JEDINÉ minuty, která by stála za chválu,  a jde bez debat o nejhůře strávených 100 minut v mém životě. Nestalo se zde totiž vůbec, ale vůbec nic a spojení s koncentračním táborem je leda tak na papíře, jelikož se za zdi domu hlavního nácka nepodíváme ani jednou, nenahlídneme na jediný záběr z Osvětimi a jediné, co dostaneme, jsou občasné zvuky a výstřely. Ještě nikdy jsem se v kině tak nenudil a reálně sledování lidí okolo, jak se vrtí, čekají na závěrečné titulky a co pět minut koukají na hodinky, bylo daleko záživnější než samotný film. Tohle je za mne totální odpad a wannabe artový pseudosnímek, ve kterém jsme nedostali prostě vůbec, ale opravdu vůbec nic. Jestli tohle někdo chválí, chci jeho fet, na kterém při sledování frčel, jinak si absolutně nedokážu vysvětlit, pro co by někdo měl opěvovat tenhle sranec. Rozumím, že tady režisér chtěl ukázat pohled na tématiku ze strany nácků jako “běžných lidí”, ale tohle jsem si mohl v jedné větě přečíst a nemusel koukat na 100 minut bez jakékoli technické, filmařské či herecké přidané hodnoty. Protože pokud nám tady někdo naservíruje doslova 8 minut scény, kdy se manželka baví o tom, jak ji rostou kedlubny, a nebo závěrečných 5 minut, kdy uklízečka v táboře zametá podlahu, a považuje to za věc hodnou obdivu na plátně, tak je asi něco opravdu špatně. A teď do mě, slintající kritici. (08.02.2024)

„UPŘÍMNĚ… MÍT TOHLE VŠECHNO… TY SIS UMĚLA ZAŘÍDIT ŽIVOT, DÍTĚ MOJE…“ Voyerskej film. Hele, koho by nezajímalo, jak si žije takovej velitel koncentráku? Já nejsem specialista na artovou kultůru, ale občas se někomu podaří (nějakou kulišárnou) upoutat moji pozornost. Tak jako teď Glazerovi. Zvláštním, takovým morbidním způsobem mě udržel setrvat a sledovat ono vlastně nic se nedějícího. Film neřekne o lidech „v pyžamu“ nic novýho, ale v rámci holocaustu jde o další střípek do celkový (kulturní) mozaiky.     /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 2014 napsal Martin Amis. 2.) Film vznikal 10 let. Glazer získal zvláštní povolení ke vstupu do archivu Osvětimi, kde studoval svědectví přeživších jedinců, jenž pracovali v domácnosti Hössových. 3.) Zvěrstva v táboře nemají být vidět, ale slyšet. Proto zvukový designér rok budoval zvukovou knihovnu. Jednotlivé „táborové“ zvuky mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. 4.) Thx za titule „Dadel“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (28.02.2024)