Tár

10/10 – Fenomenální, dechberoucí a nezapomenutelná podívaná. Tár je snímek mistrně sepsaný, bravurně sehraný a sugestivně nasnímaný. Jedno z největších překvapení, nebo spíš blesků z čistého nebe, které nám rok 2022 nadělil. Todd Field možná jako herec za moc nestojí, ale jako režisér se opravdu umí prosadit. Má velmi silnou režisérkou vizi, na kterou nedá dopustit. Pozornost kamery se celé 2 a půl hodiny upírá jen na Cate Blanchett (a když náhodou zrovna ne, tak zabírá to, na co se právě Cate dívá). Nejspíš i díky tomu je zobrazený rozpad na oko nezlomné osobnosti Lýdie Tár tak záživný a pohlcující. Divák ji nejprve vnímá jako geniální sebevědomou skladatelku, ale jak jsou mu postupně poodhalovány její temné stránky a slabiny, tak poznává, že jde ve skutečnosti o bezskrupulózní egoistku, jejíž mentální stav hraničí s psychopatií. Velmi dobře se Fieldovi povedlo balancovat mezi tím, kdy divák s Lydií Tár soucítí a kdy jí naopak opovrhuje. Přílohou spolu s DVD jsou zaslána i nějaká ta životní poučení, přestože všechno je předáno jen s nepatrným pomrknutím v rámci podtextu. Také vypíchnout si zaslouží skvěle budovaná paranoia, jak v Lydii, tak v divákovi. Cate Blanchett jasně aspiruje na Oscara (jako ostatně kdeco ohledně tohoto nevšedního snímku) a já bych jí ho z celého srdce přál. Postava, kterou zde ztvárnila, si většinou strastí nechává pro sebe a táhne ji všude křížem krážem, místo toho, aby se svěřila blízkým (paradoxně svěřit ostatním kufry jí problém nedělá). Cate tedy stála před nelehkým úkolem, ztvárnit vnitřní boj renomované skladatelky jen za pomoci výrazů tváře a obstála v něm s nevídanou grácií. Velmi dobrý herecký výkon podávají i veškeré vedlejší charaktery, takže tu v její epopeji není žádný rušivý prvek. I kamera vypráví příběh spolu s Toddem, tak to má být. A hudba... ta je prostě grandiózní. Vtípek na dlouhé večery: „Lýdia Tár, ta jest větší muž než leckdo, kdo má kár.“ (06.03.2023)

Sledovat na začátku filmu závěrečné titulky je dost neobvyklé, jenže ona se výrazně vymyká i samotná hlavní hrdinka snímku Tár. Ten sleduje rozpad života slavné (fiktivní) dirigentky a dotýká se mnoha aktuálních témat, například tzv. cancel culture. Rozhovor o Bachovi se studentem na jedné přednášce v úvodu vystihuje naši dobu až děsivě přesně. Lydia Tár je jedinečná osoba a velký podíl na tom nese i Cate Blanchet. Její výkon je přímo úchvatný, a i když cestu k její postavě není úplně jednoduché si najít, budete jí věřit doslova každý pohyb. Stejně jako většina slavných lidí má však i Lydia své temné stránky, které jsou navíc dost závažné. Detaily jejích činů nicméně neznáme, protože film neodhaluje veškeré informace a dlouho nechává diváka v nejistotě. Na tom vlastně není nic špatného, přece jenom není to dokument. Svým pojetím se mu ale snímek blíží tím, jak je odtažitý. Po celou stopáž tak osciluje někde na pomezí osobního dramatu s důrazem na hlavní postavu a objektivně zpracovaného dokumentu. A tohle zvláštní žánrové pojetí mi bránilo se do děje naplno ponořit. V kombinaci s až moc ambiciózní stopáží proto Tár není po celou tak záživný, jak být mohl. Na druhou stranu ve svých nejsilnějších momentech dokáže naprosto učarovat. Navíc prezentuje neskutečné množství (nejenom) sociálních témat, které diváka nutí k zamyšlení. I z toho důvodu se jedná o dílo, které rozhodně za zhlédnutí stojí. 7/10 (26.02.2023)

"Mám užvaněný filmy ráda, ale neni to už moc?" řekla jsem tomu vedle a s každou další minutou podléhala úchvatnému rozkladu před očima. Abych pochopila konec, musela jsem Lydii poznat v začátku, dlouze a skoro otravně, jak je usazená na trůně, jistá si svou důležitostí, přezíravě blahosklonná, dokonalá a tím vším vlastně podmanivá. Tár je o tom, jak málo stačí k efektu sněhové koule a ta se většinou nevalí nahoru. Z posledního záběru běhá mráz po zádech a Cate má, myslím, letos Oscara v kapse. (22.01.2023)

Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého. (03.01.2023)

Skrz pozitívne aspekty, ktoré v sebe tento film má by som v skratke povedal, že mi "Tár" skôr nezapasoval. Nemyslím si, že by tie nominácie a ocenenia boli nezaslúžené, no to nie je pre mňa dôvod, aby som určité veci neskritizoval. Čo na filme funguje? Cate Blanchett zo seba dáva absolútne herecké maximum a je absolútne fenomenálna v role tejto dirigentky. Film je vynikajúco natočený, hudba je perfektná a jednotlivé scénky majú skvelú atmosféru. Nikto toto nemôže filmu uprieť. Ani ja. Napriek tomu, že všetky oči budú smerovať pri tomto filme práve na Cate Blanchett si ale myslím, že všetci ostatní takisto podali skvelé výkony, ktoré môžem oceniť. Nikto v tomto filme nezaostáva. Čo sa ale príbehu týka, sú tu dve veci, ktoré mi ako divákovi jednoducho nezapasovali. V prvom rade mám veľmi zmiešané pocity práve z našej hlavnej hrdinky Lydie Tár. Po hereckej stránke super, no ako postava mi príde ako jedna hnusná vypočítavá mrcha, pre ktorú sú ľudia viac čísla a spôsob ako sa niekam dostať. Čo nie sú zrovna postavy, ktoré mám veľmi v obľube. Myslím si, že najlepšie som to asi kedysi vyjadril v mojom hodnotení na film "Kobry A Užovky", kde mi boli nesympatickí skoro úplne všetci. Tento film však má len nesympatickú hlavnú hrdinku. A aj to by som povedal, že len zväčša. Má aj svoje dobré momentky a nemôžem jej uprieť, že je inteligentná a vie poslať ľudí veľmi nádherným spôsobom do prdele. Ako sme mali možnosť vidieť už počas scénky, kedy má diskusiu so študentom ohľadom jeho predsudkom voči Bachovi. Vynikajúca momentka filmu. Je ich tu ale viac. Ako keď sa má začať ten veľkolepý koncert a Lydia chce ísť na svoje miesto, keď chce vrátiť Olge jej plyšového medveďa a celá tá pivnica má svoju atmosféru... je toho dosť čo sa dá na tomto filme pochváliť. Druhý element, ktorý ale filmu pre mňa zráža nohy je jeho dĺžka. Mal som pocit, že sa to dalo skrátiť, aby to vyšlo na dve hodiny namiesto 2 a pol. Pretože miestami ma ten film už svojim tempom vedel celkom ubíjať a čakal som, kedy sa niekam posunieme. Vo výsledku by som ešte povedal, že záverečná časť na Filipínach je spracovaná skvele, najmä čo sa týka scénky s masážou. Ako som už asi aj sám naznačil, tento film má pamätné momentky a skvelé scénky no v celkovom kontexte a príbeho mi až tak neulahodil. Ale za jeho kvality ho musím rozhodne vyzdvihnúť. Takže vezmite si z tohto komentu asi to, že film mi síce nezapasoval, ale určite si nemyslím, že ide o zlý filmový zážitok. Hodnotenie: B- (10.03.2023)