Él

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)

Luis Buñuel si proste dokáže vybrať tému. Všetky jeho filmy majú zrozumiteľný príbeh a s ľahkosťou vánku sa dokáže dostať do podhubia akéhokoľvek problému. Tentokrát si vzal na mušku manželský vzťah navonok ctihodného muža, ale vo vnútri chorého žiarlivca s poslušnou ženou. Pravdou je, že všetko speje k logickému finále ( so záverom mám problém ). Režisér opäť používa obľúbenú retrospektívu a opäť má šťastie na kameramana, ktorý dokáže každým záberom kúzliť. (06.06.2012)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)