Balada o Narajame

Lidi z hor vždycky a všude brali život jinak, byli tvrdí, pracovali, aby vůbec přežili a nenaříkali. Bolest je součástí života. Do japonských hor se zatím jezuita s hobojem nedostal a tudíž tu vše, řízeno horskými božstvy, běží jako před staletími. Úrody je málo, kdo krade nebo je příliš starý nemá šanci. Východoasijská civilizace je prostě jiná! Trochu mi to připomnělo nebeské pohřby Tibeťanů; viz Himaláj - Karavana (1999) i korejský snímek Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003). A taky slovenskou osadu Podšíp (no jo, vůbec si nevzpomínám, že bych tam někde viděl nějaké hroby :) (03.03.2016)

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Mrazivé podobenství o prapodstatě života. Pravidla lidského soužití jsou ve své jednoduchosti krutá a lze se s nimi vyrovnat jedině tak, že je člověk přijme za své, včetně povinnosti v pravou chvíli zemřít. Kdykoliv se jedinec vzepře bídě života, pocítí její krutost. Jestliže se jí dokáže pokorně podvolit, je schopen přijmout i takovou surovost, že se nechá svými dětmi dovést ke smrti a a vyrovnaně ji přivítat. Myšlenkově hluboké, formálně nádherné. (05.02.2010)

U příležitosti druhé zhlédnutí po 30 letech: Japonská kinematografie patří již stovku let k těm nelepším (jako by to byl tradiční japonský živel) a porovnatelným s celým evropským i americkým filmovým prostorem. Kraj kolem Narajamy tvoří svébytný svět, se svými zvykově kodifikovanými pravidly, kterými je třeba se řídit už jen vzhledem k přežití. Režisér nás zve na návštěvu do tohoto světa a nabízí nám řadu postav, s nimiž se pro tu chvíli můžeme ztotožnit – a nemusí to být jen jedna – a nemusíme se přitom chovat stejným způsobem. (02.02.2014)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)