Fontána

Tak ve srovnání s Matkou se mi Fontána až tak moc nelíbila, ale přesto jde o zajímavý a netradiční film, který zaujme, ale koule vyloženě neurve. Skvělý Hugh Jackman a krásná Rachel Weisz, biblické odkazy, skvělé scény s Mayemi, hezké obrazy i slušná výtvarná stránka, ale přišlo mi to trošku roztahané i na 90 minut, Není to můj žánr, takže neutrální 3 vyzařují spíše spokojenost. 65% (08.11.2017)

Podmanivé sci-fi, které mě upoutalo ke křeslu a jen sem sledoval tuhle vizuální nádheru v plné své kráse spolu s výborným hudebním doprovodem. Vypráví příběh o smyslu života, který nutí k zamyšlení. Z filmu je patrný Aronofskyho styl a jde o další film po Reqieum pro sen, který se od ostatních nepatrně liší. Někdo může být už znechucen po pěti minutách a jiný o něm dokáže přemýšlet ještě dva týdny po jeho shlédnutí. Ovšem právě vyjimečnost Aronofskyho filmů nepůsobí moc na diváky jako kinové lákadlo, což dokazují dosavadní tržby tohoto filmu, které sotva stačí na to aby pokryli natáčecí náklady. Jeho filmy jsou neuvěřitelně originální a nutí k zamyšlení nicméně z druhé strany jsou i poněkud depresivní, což právě pro většinu diváků, kteří se přišli do kina pobavit a zpříjemnit si den nepůsobí moc dobře. Mě ale film moc bavil. Upoutal mě jeho příběh, celkové zpracování a samozřejmě výborné herecké výkony Rachel Weisz a Hugha Jackmana z kterého se stává stále pomalu ale jistě herec první kategorie. Takže závěrem. Pokud vám už lezou krkem všechny "zábavné" pubertální komedie pro teenagery tak vám Fontánu doporučuju. Věřte mi, že na tenhle film jen tak nezapomente a budete se nad ním ještě dlouho zamýšlet. (05.04.2007)

Jako uspávadlo s nádhernou hudbou by to ode mě dostalo plněj počet hvězdiček. Ovšem jako film filozofující na téma: láska, život, smrt / alespoň myslím, že tomu tak bylo / mě to uspávalo. To jsem dokonce použil i Limův návod jak tento film sledovat, ale bohužel asi má nálada nebyla dostatečně meditativní a nebo naopak už jsem byl od začátku přemeditovanej. Na druhou stranu až budu chtít usnout už nemusím počítat ovečky. Stejně jsem se vždycky tak soustředil abych ty ovečky spočítal správně, že jsem spíše ožil než usínal. Ovečky tedy po právu střídá v uspávání Fontána. (02.07.2007)

Fontánu jsem prožívala jako putování ve vizuálně omamném království obrazů, symbolů a průniků dál i návratů zpět. Za doprovodu nadpozemských trubadúrů mi Aronofsky věnoval lístek na cestu časem, cestu za poznáním vazeb a vzorců, stavby a struktury, duši a mozku impozantního díla, které se prolíná ve zvláštní triádě. A to vše v mistrovském rámu zrakových orgií. Scény z přítomnosti v sobě místy měly bodavou jímavost a šíleně smutnou krásu. Ale pro mě z Fontány nevytryskla živá voda, která by pronikla až do srdečních komor, ani ohnivá naléhavost, která utáhne mozkové závity nadoraz. Na konci poutě se vynořila neodbytná myšlenka, že v tomhle království věčnosti je král zoufale nahý a že mi prostá trojjedinost (Otec, i syn, i Duch svatý:))) poselství nemůže přinést katarzi. Uvnitř jsem cítila prázdnotu a zpětně hodnotím Fontánu jako navoněnou zdechlinu. (23.04.2007)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)