Fontána

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)

Formálně bych měl pár drobných výhrad (opravdu bylo nutné některé scény opakovat tolikrát?), ale jako celek magické a uhrančivé. I když se divák nedostane přes přesah a třeba si nedokáže vyložit jednotlivé myšlenky, přesto ho musí minimálně dostat silný herecký výkon Hugha Jackmana. Aronofsky je cvok, za 40 miliónů dolarů natočí duchovní zamyšlení se nad smyslem života, láskou a věčností. Příběh je druhořadý, jde především o formu a poselství. Závidím mu tu odvahu i talent, nezávidím mu postavení - bude sice jednou ve filmových kronikách, ale dost možná nebude mít za pár let na nájem... (02.03.2007)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Fontána je jeden obrovský vizuální a hudební zážitek s úžasnými hereckými výkony (především Jackman je neuvěřitelně dobrý). Kromě toho je to ještě velmi smutný film s obrovskou otázkou, jestli je lepší prokázat lásku druhému člověku tím, že se ho pokusíme zachránit nebo s ním budeme každou chvilku po zbytek jeho života. Já osobně bych si s tím nevěděla rady. (13.03.2007)

Počin, který se zcela vymyká jakémukoli škatulkování či hodnocení. To, co jsem viděl, je totiž nadfilm, který je jedinečný a takový asi i navždy zůstane. Darren Aronofsky stvořil dílo, kterým redefinoval kinematografii a na které ještě současné publikum není připraveno (viz minimální tržby v USA a katastrofální distribuční strategie u nás). Fontánu je možno brát jako strhující romantické drama o obětování, pomoci a naději, jako okouzlující filozofické dílo, které se ale nesnaží (jak se někteří mylně domnívají) hledat smysl života, ale ukazuje cestu hledání nesmrtelnosti a nakonec se na ni můžete podívat jenom jako na geniálně natočený, skvěle zahraný a fascinující hudbou podbarvený zážitek. Za pár desítek let nám příští generace budou závidět, že jsme ji mohli vidět v kině a definitivně ji tak docení. (12.04.2007)