Notre musique

Sarajevo, Mostar, Palestina, Izrael.... Místa, která by poklidnými a normálnimi nazýval jenom šílenec. A snad právě pro to jsou nadčasovým prostředím pro peklo, očistec a snad i ráj. Protože v ráji prší. Jinak by určitě nebyl tak zelený, poklidný a snad až chladný. Ráj, který by měl být osvobozením, úplnou svobodou, kde volba mezi životem a smrtí ztrácí smysl. Ale je/bude pro nás takovým? Kam se vůbec můžeme směřovat, když současný stav nemožného osvobození nazýváme demokracií, jež je pro řadu z nás určitým ideálem? Nebudu radši pokračovat v existencialistických otázkách, které naše psychotická hudba přináší... Snad jen dodám, že začíná obrazy utrpení, kdy se chce člověku utéct a nechat jej běžet bez něho samého. Asi opravdový obraz pekla. Postupem času nicméně začne člověkem pronikat a není možné se z jeho světa jen tak vyvázat... (17.01.2009)

Tohle je asi poslední Godardův film, který je ještě nějak promyšlený a nejsou to jenom náhodné záběry nahodile za sebou (jako to je v Socialismu nebo Knize obrazů). Film je rozdělen na tři části - Peklo, Očistec a Ráj. Peklo je úvodních 10 minut a je tvořené jen ze samých záběrů krutosti (avšak brutalitu ve velké míře nečekejte) a zároveň varuje diváka, jestli opravdu je takovýhle film právě pro něj. Každopádně ukazuje zlo tohoto světa, především války (což je v poslední době Godardovo hodně oblíbené téma, když si vezmu jeho filmy od roku 2000). Pak následuje Očistec, který je nejdelší částí filmu a stále se zde rozebírá téma války, témata současného světa, Sarajevo a Jeruzalém, dokonce tu máme i nějakou hlavní postavu. A jinak Očistec=náš svět. V posledních 10 minutách (zhruba) je Ráj, ve kterém jedna žena kdesi na pobřeží najde, no, ráj, co jiného. Je to i vlastně takový "happy end" oproti tomu, co se odehrává a probírá v Pekle a Očistci. Něco do sebe celý tenhle film rozhodně má, myslím, že ho dokážu nějak docenit, ale nudil mě celkem často a Očistec by se taky mohl o něco zkrátit. Slabé 3* (29.01.2020)

"Oba jsme cizinci v té samé zemi, setkávající se na okraji propasti." V rozervané Bosně se setkávají nejen cizí umělci na sympóziích, ale hlavně vojáci všech armád světa. Ti jsou synonymem nesnášenlivosti, věčné ničivosti snahy podmanit si druhé, nepochopení jednoduchého morálního apelu: "zabít člověka pro obranu myšlenky neznamená bránit myšlenku, ale zabít člověka." Vina leží na všech z nás i na všech před námi, jak ukazuje oddíl Peklo. Caesar i Mao, Američani i Němci i Francouzi i Angličani i Rusové. A Bosna se může stát i místem smíření. V místě, kde může mladá izraelsko-rusko-francouzská žena dojít k pochopení, že pravda má vždy dvě tváře, že život a smrt jsou jen záběr/ protizáběr, že život zdánlivému vítězi války nepřinese tolik, co prohra poraženému, protože dějiny utlačovaných, ponižovaných a vražděných nás učí, že "je více inspirace a lidskosti v porážce než ve vítězství." A mladá oběť izraelského odstřelovače, která se pokusí překlenout propast mezi dvěma národy ne násilím, ale bezbrannou výzvou k smíření, je toho důkazem. (27.05.2014)

Naše hudba je Godardovým magicko-rituálním filmovým aktem znovu-posvěcení a obrození světa a lidského života. K tomu je zapotřebí té nejvyšší možné oběti z hlediska lidského bytí, vlastně jde o rituální ztotožnění se s "božským" prostřednictvím sebeobětování. Dantova Božská komedie se stala výchozí strukturou Godardově ironické jízlivosti směřující ke Spokojeným státům americkým i jejich garantované představě moderního pojetí "rajského" pozemského způsobu života. Snad je skutečně novodobou úlohou náboženství mírové poslání, tedy za nutného předpokladu, že tím také nedojde zároveň k jeho sebepopření zahájením boje za mír. Přestože se samo moderní západní společenské uspořádání prezentuje jakožto konsensus plurality rozmanitostí, je zaplněno a formováno nejedním nepřekonatelným antagonismem. A boj za mír je vyvrcholením protikladů struktur lidského bytí, je sebepopřením i sebeobhajobou vlastního způsobu života západní civilizace současně. Godard, jak je zvykem, konfrontuje a provokuje, magickým rituálem uvádí v běh celý soulad od sebe vzájemně osvobozených a dekonstruovaných složek filmu: obrazu, zvuku a textu. Godardovo představení ráje je výstižným odhalením základního pilíře "svobody" i sebevyjádření západního civilizačního okruhu. Hlavním obětníkem magického ritu k znovuposvěcení bytí je sám Godard, diriguje vzájemné střety pojmů v jejich významech, s jejich naplňováním a s jejich interpretováním. Nejvyšším prostředkem aktu je Olga Brodsky (Nade Dieu), mladá Židovka provádějí syntézu teze a antiteze lidského bytí do úplného vyvrcholení a vyčerpání vlastního významu. Významnými postavami rituálního aktu rovněž jsou telavivská novinářka Judith Lerner (Sarah Adler), Olžin strýc a francouzsko-židovský tlumočník evropské umělecké konference Ramos Garcia (Rony Kramer), spisovatelé konference (Španěl Juan Goytisolo, Palestinec Mahmoud Darwich, Francouzi Jean-Paul Curnier a Pierre Bergonieux), nebo ty personifikace manifestující americké svědomí jejich vlastních civilizujících technik (George Aguilar, Ferlyn Brass a Leticia Gutiérrez). Naše hudba je charakteristickým filmovým výrazem Godarda svou formou i vyzněním. Film, respektive umění se stává polem působnosti magicko-náboženských ritů. Filosofie, umění, náboženství a revoluce získávají svou celost ve své vzájemné jednotě, teprve až s jejich sloučením se může uskutečňovat samotný tvůrčí akt, umožňující modifikaci reality! (13.09.2024)

"... při hovorech o minulosti se používal výraz "po" a při hovorech o budoucnosti výraz "předtím. ..."                           Most je odjakživa vnímán jako spojnice mezi dvama břehy. Mostar je zde místem, kde bylo toto spojení přerušeno válkou. Ale dokáže vybudování nového mostu spojit i to, co konflikt rozdělil? Godard rozdělil svoji výpověď do tří kapitol. Pekelné výjevy z historie jsou dostatečně výmluvnou předehrou. Rozprava či Hledání nebo Odkrývání nabízí nejdelší střední část. Odhaluje devastaci v lidském nitru. Přednáška Godarda studentům se mi jeví jako gró celého filmu. Jakoby autor odkrýval jak si vybírá náměty a jakým způsobem s nimi pracuje. Pro mě neodbytná otázka nakolik má šanci člověk předat někomu jinému, co sám prožil a co v něm po léta dozrávalo. Což je krásně vidět v místě, kdy se dělí o podstatu a vzápětí dosatne otázku jak se říká mimo mísu. Poslední část nás vrací na počátek, tedy do rajské zahrady. Budoucnost je před tím, co bylo. Uzavřený kruh.                                                                                                                                                                          "Imaginace - jistota. Skutečnost - nejistota."                                                                                                               (Několik poznámek pod okaj: Olga je sice ruska židovského původu, ale ve filmu mluví pouze francouzsky. V Mostaru jezdí československé tramvaje typ T3. ) (05.02.2015)