Réžia:
Takeši KitanoScenár:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Keiiči SuzukiHrajú:
Takeši Kitano, Mičijo Ókusu, Taka Gadarukanaru, Daigoró Tačibana, Júko Daike, Jui Nacukawa, Ittoku Kišibe, Saburó Išikura, Akira Emoto, Hideboh (viac)Obsahy(1)
Japonsko, 19. storočie. Zatoichi je slepý pútnik, ktorý si na živobytie zarába masážami a hazardnými hrami. Avšak za jeho skromným zovňajškom sa skrýva dych vyrážajúca schopnosť ovládať meč s takou presnosťou a citom, že žiaden protivník nemá šancu ho zdolať. Na svojej púti sa dostane do malého mesta v horách, ktoré terorizuje skupina bojovníkov na čele s nemilosrdným Ginzom. Zatoichi ako vášnivý hazardný hráč využije príležitosť aj tu skúsiť šťastie. Počas hry sa zoznámi s dvoma geishami. Tie sú rovnako nebezpečné ako krásne. Do mesta prišli s jediným úmyslom- pomstiť smrť svojich rodičov, ktorú má na svedomí Ginzo. Zatoichi sa stane ich ochrancom a spolubojovníkom. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (346)
Mnoho slabých, nebo průměrných věcí bych v tomhle filmu skousnul. Ale opravdu nedám tu finální šarádu ve stylu "Stomp" to se ti Japonci snad úplně zbláznili, že tam louply část jejich vystoupení s tyčema, navíc se ani nesnažily o nějakou inovaci. A nebo si možná myslí že většina lidí "Stompy" prostě nezná. max. 40% ()
Srovnání s Kill Billem není na místě, Takeshi Kitano je skromný umělec, možná poet, který nechce oslňovat efekty, velkolepými souboji, ani na první pohled "působivým", Hollywoodským dějem. Jeho Samurai je skromný příběh s drobnou dějovou linkou, který možná neřekne explicitně mnoho, ale za to na pozadí přirozeně vykreslí situaci samurajského Japonska. Jsou to právě malé detaily - zrytmizovaní dělníci, krátká humorná vsuvka, odkazy na Kurosawovův samurajský svět a další, které tvoří tento film. Aby se však jednotlivé střípky nerozplynuly bez většího efektu, spojuje je, už o poznání hmatatelnější, finále. Celkově však stále nelze hovořit o komplexním zážitku, chybí mi hutnější děj a přebývají méně poutavé momenty. 7/10 ()
Umelé oči, vidieť je viac ako neviedieť, svojrázna interpretácia Sokrata (viem, že nič neviem – v Samurajovi – vidím, že nič nevidím), upomienka na špagety westerny – iný dej i prostredie ale prítomnosť humoru, nesmierne krvavé scény, osamelo stojaci hrdina bez minulosti, terorizovaná osada, hrdina má rád peniaze (náchylnosť k hazardným hrám), výrazné postavenie hudby sadnúcej k deju mi približujú tento film dielam Sergia Leoneho. ()
Nevšední hudební složka, Takeshiho oblíbená hra v kostky, trochu toho Yojimba a japonské divadlo Kabuki s přesahem do Lord of the Dance.. Říká se, že kvalita samurajského meče se posuzuje podle dvou kritérií. Musí umět přeseknout sedm mrtvol navršených na sebe a ostří ponořené do řeky by mělo rozpůlit proudem unášený leknínový květ. Zatímco to první splňuje film senseie Kitana beze zbytku, tak nebohý lotos života nechává jeho čepel volně proplout v jemné harmonii tragiky a komiky - i přes tu hromadu mrtvol navíc nabitou spoustou pozitivní energie. Nějaké srovnání s mnou mimochodem stejně hodnoceným Kill Billem z kuchyně bláznivého Quinta asi není na místě, protože se jedná o zcela jinou soutěž, možná o zcela jiný sport. To musí vidět i slepý.. ()
Galéria (31)
Fotka © Celluloid Dreams
Zaujímavosti (6)
- Michiyo Ookusu, která ztvárnila starší ženu, u které Zatoiči (Takeshi Kitano) bydlí, hrála Zatoičiho (Shintarô Katsu) partnerku již ve filmu Zatôichi umi o wataru (1966). (zelvopyr)
- Taněční scény v závěru filmu se zúčastnili všichni vesničané, vyjma záporných postav. Zatôichi se ve scéně neobjevil, protože jeho představitel, scenárista a režisér Takeshi Kitano zařadil svou postavu Zatôichiho spíše mezi padouchy. (DailyDreamer)
- Mnozí kritici filmu vytýkali že krev vypadá příliš digitálně. Kitano to však udělal záměrně aby film příliš nešokoval diváky, vzhledem k vysokému počtu mrtvol. Jeho požadavek byl, aby krev na obrazovce vypadala jako rozkvétající květy a aby jí bylo hodně. (Raztubyl)
Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. () (menej) (viac)