Walk the Line

“Cashův Phoenix” paráda, jen přál bych si víc šmrnc a dokázal si představit i zábavnější (...), obsáhlejší pojetí života tady té legendy, než pouze po rok 68. Plus přišlo mi, že ten film si vás hlavní postavu nepřiměje oblíbit, narozdíl od tvorby a jeho knižních biografií. To je škoda. Doufám tedy v další high profile počin. (x) (18.12.2018)

V rámci ambicí snímku, zaměřeného z velké části na tu složitější a hlavně temnější stránku osobnosti Johnnyho Cashe, tomu nelze nic moc vytknout. Mangold se v šedesátých letech plných rockenrollu a divokého života pohybuje velmi zkušeně a propojení tří základních dějových rovin - Johnnyho psychického úpadku, osudové lásky mezi Johnnym a June a problematického vztahu mezi Johnnym a jeho otcem - zvládá řemeslně na jedničku podtrženou. Jenže film se drží tohoto schématu natolik urputně, že skutečný a ojedinělý příběh o začátcích hudební legendy se místy mění v klasickou hollywoodskou romanci, která nemá čím překvapit a také ničím nepřekvapí. Ale to vůbec nic nemění na tom, že film je sám o sobě skvělý, že hudba Johnnyho Cashe je nestárnoucí a že Joaquin a Reese nejenže spolu náramně dobře vypadají, ale také naprosto úžasně zpívají. Parádní filmařina, ne nadarmo odměněná pozorností akademiků.. 85% (23.07.2014)

Pokud by byl celý film ve stylu prvních 150 vteřin, pak bych s nejvyšším hodnocením neváhal :) .... Každopádně se jedná o dobrý film, který mi ale způsobil lehké zklamání. Johny Cash byl totiž v době své největší slávy opravdový fenomén, jehož hudba překročila hranice country. Jeho písničky poslouchali i ti, kterým country do té doby nic neříkalo (jako já :). Proto nejsem až tak spokojen s vyzněním filmu, kde je J.C. vykreslen spíš jako neustále unavený, opilý, nadrogovaný a nešťastně zamilovaný "looser". Je to pohled pouze do soukromí, jakoby jeho celosvětová proslulost neexistovala ..... Nic proti hereckým výkonům, výběru muziky, kameře .... v tomhle vyznění má jednoznačně "prsty" režisér a scénárista v jedné osobě..... škoda, že se nedržel těch úvodních tří minut ..... určitě ovšem stojí za to vidět - 70% (26.02.2006)

Životopisný hudobný filmu typu Ray, ale nie až tak hollywoodsky vyumelkovaný a trochu úprimnejší a skratkovitejší. Čo je len dobre. Plus skvelé duo Joaquin Phoenix + Reese Witherspoon. Kiež by sa s rovnakou láskou začali nakrúcať filmy o režiséroch, ktorí sú mi bližší než hudobníci... (18.01.2006)

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana? (23.01.2012)