Tvorca

Snad v životě jsem neviděl tolik nesmyslných hejtů na očekávaný film, které jsou fakt absolutně mimo a dají se snadno vyvracet. 1. Ten film prý vypadá, jako kdyby ho napsala umělá inteligence: Odvozeno zřejmě od toho, že AI tu není za padoucha, nýbrž oběť všech lidských chyb (tedy i jejího samotného vývoje, pak chyby v programování mající za následek jeden zásadní zvrat). Nebudu se bavit o tom, že ten film je hodně politický a vyjadřuje se k americké zahraniční politice zejména druhé půlky dvacátého století; nebo o tom, že prostě následuje známé schéma vyvoleného spasitele s úkolem vytrhnout nevinné bytosti z područí agresivních a invazivních režimů (o tom kdyžtak později). Umělá inteligence by hlavně nikdy nezvládla (fakt tomu nevěřím) vycucat hollywoodský žánrový velkofilm, který v průběhu tak soustředěně a vyváženě osciluje mezi inspiracemi a zmnoženými perspektivami, jimž přisuzuje i odlišné formální dominanty. V pochopení pomáhá i rozdělení do kapitol, kdy každá nejen symbolizuje odlišný stupeň evoluce a současně kolo života (Stvořitel jako bůh, Dítě jako první zárodek, Přítel jako rozšíření vazeb a civilizace a Matka jako hlavní dárkyně života). Každá část, srozumitelně oddělená dílčím zvratem či vyvrcholením, má trochu jiný žánrový základ a vyvolává jiné emoce. Špionážní děj o protagonistovi, jenž ztratil své přesvědčení a vůli, se v momentě nástupu Alfie obrátí na dětskou perspektivu a celá kapitola dostává až čtverácký nádech, kdy se osudy některých záporných postav vyřeší nečekaně a nerušivě vtipně. V Přítelovi následuje vzrušující změna lokací a bourneovská naháněná a závěr nejvíc připomene Rogue One v kulminaci dění na zemi a ve vzduchu, dojemném završení vztahů a posledním pokusu rebelů o zastavení nepřítele. 2. Je to jen výtažek odjinud: Tohle mohu částečně smáznout předchozím odstavcem. Stvořitele beru jako řemeslně špičkové vyvrcholení určité etapy sci-fi, která si bere z klasik žánru podobně jako devadesátkové žánrovky, jež se hrdě hlásily i k částečné brakovosti a vše přefiltrovaly do monumentální konceptuální aktualizace. Tenhle film, ač se bezpochyby inspiruje Terminátorem 2, Posledním samurajem, Matrixem nebo Avatarem, má také vlastní koncept a celou dobu šlape v tom přesahujícím hlavním příběhu o konsolidaci rodiny a vzestupu spasitele, který řídí optimistický futurismus (což je zásadní změna v žánru dystopie) a tradiční morální poslání hollywoodských filmů. A navíc mi osobně přišlo, že Edwards hned zkraje předesílá jakousi uvědomělost toho, že se veze na historii média, která se ve filmové sci-fi do společensky významných rozměrů pozvedla v 50. letech. Proto film začíná zpravodajskou relací, která jako by z padesátek vypadla a vztahuje film i k našemu kulturnímu dědictví, posléze i skrze easter eggs, symptomatické významy a transtextuální čtení.  3. Je to rasistické: Nechápu proč. Protože obyvatelé jihovýchodní Asie jsou všichni rolníci? Už jsem zase u toho – Stvořitel je na rozdíl od Avatara v skrytu politický a reflektuje opresi Vietnamu, Koreje a dalších zemí Spojenými státy, které se vydaly nastolovat světový řád do zcela jiných kultur. Jedno čtení by tak mělo zacházet s tím, že se tu kritizuje lidská živočišnost a agrese, vybuchující ruku v ruce s dominancí danou technologickým náskokem a obav z toho, že jiný stát (nebo jiné bytosti) nás předběhnou – tak jako nepřetržitě mezi východem a západem od zažehnutí studené války. Jednoduchým poučením má být návrat nikoli k zaostalému, nýbrž tradičnímu způsobu života napojenému na krásnou přírodu. I proto tu tvůrci zachycují takové ikonografie a proto je tu scéna, kdy opička jakožto srdnatější součást ekosystému detonuje nastrčenou nálož. Stvořitel je samozřejmě odvozený také od východního učení a moudrosti, které jsou ale univerzálně srozumitelné a imitují návrat k duchovnu a k plnému koloběhu života pro všechny živé tvory. 4. Protagonista je nezajímavý. Je přesně takový, jaký má zhrzený a procitnuvší hrdina být. Chová se na základě jasných motivací a jeho vývoj je sice archetypální, ale zato dobře uchopený i v nejmenších detailech. V jedné scéně se opraví, když mluví o Alfie, a „she“ záhy změní na „it“. Pak naváže další větou a místo „it“ už zase automaticky říká „her“, neboť obě postavy jsou zkrátka silně spjaté, což příběh i dál jasně a srozumitelně formuluje. Audiovizuálně je to fantastické a dostáváme hafo působivých scén, jež jsou velikášské často jen díky správnému úhlu kamery. Mají tu spielbergovskou kvalitu, kdy efekty nezahlcují, nýbrž mění autentické lokace tak, aby působily futuristicky. Ne už naturalisticky, ale tím pro mě krásným filmovým imaginárnem, kde se z bázeň vyvolávajících objektů stává aktivní součást děje (Joshuův rollercoaster na odpalovaných hlavicích). Zhltnul jsem to jak malinu a těch pár scén, kdy logika evidentně hapruje, na tom určitě nic nemění (a rozhodně za takovou scénu nepovažuj nástup sebevražedného AI robota ve službách lidí – ten stroj byl proti odporu známých forem AI očividně imunní a nikdo nemohl čekat, že jej zabrzdí neznámá superAI). V tomhle směru jsou to podobné cringe momenty jako v druhém Top Gunu, který byl taky skvělý, ale přístupnější a srozumitelnější. Fakt nechápu většinu publika, co se tak často zve žánrovými fandy a modlí se za každou skvělou žánrovku. A když pak přijde, tak remcají a zoufají si, že Den zúčtování byl lepší. Kdyby Stvořitel netrpěl srovnáváním lidmi, kteří asi nepoznají rozdíl otrockým přepisováním a nápaditými aktualizacemi, měl by nakročeno mezi klasiky. Pro mě jí každopádně bude a už se těším, až to uvidím znovu a znovu. (04.10.2023) (menej) (viac)