5x2

5 jako pět zastávek ve vztahu dvou. Od rozvodu zpátky k začátku, kdy se muž a žena seznámili. Nekonají se tu žádná sexuální zemětřesení střídaná házením nožů, žádná ponaučení, odsouzení, pátrání po příčinách a vinících rozpadu. Mozaika poskládaná z klíčových momentů podaná ale naprosto všedně bude někomu připadat nudná a fádní. Mně se to "obyčejné", na čem TO většinu času stojí (a taky padá), ale neobyčejně líbilo. (11.09.2005)

Není to vůbec špatné. Pět zásadních momentů vztahu (ex)manželské dvojice, se kterými jsme ale seznamováni v opačném sledu. Začínáme momentem oficiálního rozvodu s dramatickou dohrou v hotelovém pokoji, pokračujeme domácím večírkem plným řečí o nevěře, přes komplikovaný porod synka, svatbu a svatební noc a celý film končí náznakem počínajícího vztahu kdesi v italském prázdninovém letovisku. Nejzajímavější na celém filmu je proces sledování. Divák si vytváří nejrůznější konstrukce o minulosti hrdinů, které je nucen po každé epizodě proměňovat. Ústřední dvojice je napsána i ztvárněna věrohodně, ovšem její věrohodnost a do jisté míry všednost je hlavním plusem a zároveň mínusem filmu. Na konci ve vás zůstane trochu prázdný pocit a můžete se cítit mírně podvedeni. Nekoná se žádné překvapivé odhalení. Zjištění, že jste vlastně celou dobu sledovali obyčejný pár s obyčejnými problémy, a že navíc nejste o nic moudřejší než na začátku (ve smyslu ospovědi na otázku "kde ti dva vlastně udělali chybu"), může být poněkud frustrující. Film stojí za vidění, ale pokud byste si chtěli vybrat jen jediný z Ozonových "realistických" filmů, mohli byste sáhnout po pár zajímavějších. (např. Pod pískem nebo Čas, který zbývá) (28.02.2009)

Uvažuju hodně mezi 3* a 4*, nakonec teda 3, hlavně za trošku slabší herecké výkony a za nevýrazné emocionální pojetí v pasážích, kde by to mělo grády. Nicméně hodně zajímavý film, zpětné pojetí času tomu dalo záhadnost a k vysvětlení některých věcí dochází později a o to překvapivěji. Čí teda bylo to dítě? (01.03.2009)

Nedokážu si pomoct, ale po celou dobu mi 5x2 připomínalo divadlo. Bylo to hlavně tím, že režisér a scénárista Francois Ozon celý snímek zkoncipoval do pěti dějství, ve kterých vždy představil dva stejné lidi. Jenomže ať už se jedná o počáteční rozvod (obrácená časová chronologie) výchovu syna, jeho narození, svatbu a závěrečné seznámení, pokaždé jako by divák viděl úplně odlišné lidi. Jenomže v těchto pěti hlavních bodech manželského soužití mi něco chybělo. Chyběla mi celistvost děje, který se mi odehrával před očima. Scény by totiž šli použít i jako dobrý podklad pro televizní minisérii, než jako jednotný celovečerní film. Jejich vzájemné propojení si divák musí domýšlet a ač to není nic těžkého – Ozon jako režisér se opravdu vyznamenal – právě toto „spojení“ mělo být hlavní bodem jeho „přitlačení na pilu“. Takhle divákovi zůstane pět epizod, které bude sledovat bez sebemenšího zájmu, protože film jako celek postrádá jakoukoliv atmosféru a jakýkoliv „záchytný bod“, ve kterém by jsme si mohli k postavám vytvořit vztah. Tenhle film je vlastně natolik zahleděný do sebe a sám sebe tak hýčká, že už vlastně ani nic a nikoho nepotřebuje, včetně diváka. A to je fakt stejně pevný, jako že 5x2 bude 10. Škoda, že s tím jedním by se hnout dalo. (08.07.2005)

Po 8 ženách jsem čekal podobně formálně vytříbený film. Dočkal jsem se, navíc nevtíravě a všedně podaný vývoj jednoho vztahu dvou lidí. Díky zvolenému plynutí času (chronologicky pozpátku v kapitolách) pátráme po příčinách krachu manželství. Naštěstí jako diváci máme prostor přemýšlet o motivacích a jednáních, o nevyřčených výčitkách.. Režisér nevysvětluje, netlačí, lacině se nepodbízí. Podařilo se myslím zachytit nezbytnost nepatrného štěstí, které je potřeba, aby se soukolí nezadrhlo a běželo dál... (06.06.2009)