Zabudnutá zem

Film podle nalezených dobových fotografií má samozřejmě klasický fotografický formát 4:3 (dokonce s mírně zaoblenými rohy). Bohužel je jeho obrazová složka výrazně zajímavější než cokoli z děje. Takže film celkem zklamal má očekávání. Přes účast dvou výborných herců v hlavních rolích ke mně nedoputovaly skoro žádné emoce. A v takovém případě je prostě 138 minut dlouhá doba. (09.07.2022)

„Lucasi, je nezbytné, aby ses přizpůsobil tamním poměrům a místním lidem. Jinak je tvůj úkol odsouzený k zániku.“ Pomalé tempo a velkorysá stopáž nebude pro každého, ale docela dobře souzní nejen s rychlostí života na ostrově, ale i samotné mise hlavního hrdiny, která je také během na dlouhou trať. Pouť fyzicky i mentálně zcela vyčerpaného dánského pastora Lucase, který se dobrovolně rozhodne pro delší trasu po Islandu, se navíc zdá být čím dál šílenější. Islandská příroda je totiž krásná, ale umí být i nekompromisní. Jenže možná ještě těžší to bude mít Lucas s místními obyvateli…a s tím souvisí 2 nečekané zvraty, které postupně přijdou. Mohou se jevit jako zdánlivě bez příčiny, ale ta se skrývá hlouběji. Škoda, že samotné ukončení filmu mi přišlo docela chabé, a co do pointy až triviální. K tomu přičtu nepříliš sympatické postavy, „artovější“ ladění s několika podivnými momenty, a stejně jako v případě Pálmasonova předchozího snímku Bílý bílý den končím znovu na lepším průměru. „Je to tu ale strašně krásné.“ - „Je to tu strašné…a krásné.“ (08.12.2023)

Dvouapůlhodinový opus z konce 19. století a nádherná krajina Islandu v zajímavém kamerovém formátu. Film má dvě části, první putovní, on the road, kde můžeme obdivovat nádhernou krajinu a pomalu jsou nám nastiňovány povahy. A druhou část, už čistě dějovou. Dánský misionář Lucas je poslán vystavět kostel a fotit si přírodu a obyvatele Islandu. Cesta na koních nehostinnou krajinou mu dává zabrat. Nenajde si vztah k zemi a zejména k srdcím jejich obyvatel. Chová se povýšeně a hloupě. Film vznikl na základě několika reálně dochovaných fotografických snímků. (01.08.2022)

Ono to putování islandskou krajinou zákonitě musí být poutavé a třeba přepálená délka zde ani tak pro mě nebyla problémem. Trable jsem měl až s charakteristikou postav, protože hlavní (anti)hrdina je nezajímavý bídný chcípák a po utlumených dvou hodinách putování divočinou jeho další konání a následná protireakce zbylých postav v poslední šestině filmu působily, jak kdyby spadly z čistého nebe, a neměl jsem pocit, že by k nim bylo jakkoliv, byť třeba skrytě, směřováno. Hezky natočená, obsahově rozporuplná podívaná. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Boreland. Pokud to nebudete uměnovědně analyzovat, film roku tady na rozdíl od některých jiných nenajedete. Nechutně uondaná pouť Islandem 19. století mě bezmála uspala, ač se pro mě jednalo hned o první projekci letošních Varů. Vývoj postav jen jemně neznačovaný, rozuzlení konflitktích linií pak na mě působilo až nepatřičně, necítil jsem, proč k tomu došlo (that escalated quickly). Záběry jsou samozřejmě nádherné, ale ruku na srdce, člověk by musel bejt naprostej dement, aby dokázal posrat záběry na islandskou přírodu. Objektivně to vyloženě nepodarek na dvě hvězdy není, ale už mi poslední dobou dochází trpělivost s nesoudně přepálenými stopážemi, a tady těch 138 minut opravdu nebylo využito účelně. Takže tu máš dvojku, Hlynure, a zpytuj svědomí. (56th KVIFF) (10.07.2022)