Zabudnutá zem

Kdo by na to nešel, když to doporučuje Tomáš Halík, který se dokonce sám stavil a zaštítil film svou intelektuální autoritou... trochu žertuji, trochu to tak je. Poezie ve filmu, ale žádná islandská epická sága, ale ledová lyrická balada alespoň námětem a zprvu připomínající Scorseseho Mlčení, časově mladší a po seversku. Nádherné scenérie a obrazy, mnohdy statické, či velice zajímavě a klidně proplouvající prostorem, vše ukotvené v tradičním analogovém filmu a políčku o rozměru 1.33:1 ukolébává v příjemném tempu, přestože zobrazované věci se stávají náhle často kruté. Přestože neustále prší, půda je tvrdá, jarní plískanice střídá zima vyšších nadmořských výšek. Sám jsem ve chladném kinosále měl pocit, že tam opravdu jsem a kapky mi padají do očí, že mi nohy musí čvachtat blátem a že kino opouštím nejen větrem obšlehán. Ruchařina a atmosféra výborná. Navíc ten, kdo má přinést Boha do téměř bohapustých končin opakovaně selhává; selhává jako pastýř, selhává jako člověk. Stává se z něj nejponíženější tvor, který místo pokory a hledání vnitřní síly sklouzává k zvířecí obraně, pudům, nenalézá řešení své ubohosti v cizí komunitě, a přese všechno horko těžko vyvolává divákovo zželení. Božská tak zůstává pouze příroda a dvě sestry, ve své roztomilé nevinnosti. (01.03.2023)

Jak to řekl Al Pacino v samém závěru vynikajícího Ďáblova advokáta? "Pýcha, můj nejoblíbenější hřích." Pálmason zde opakuje všechny svoje trademarky známé z předchozích dvou filmů: scenáristický (do děje vložené vyprávění se symbolickým významem), motivický (rvačka mezi muži) i režijní (statické záběry krajiny, do kterých v určitém okamžiku zasadí montáž se všemi důležitými postavami hledícími do kamery... zde se dostane i na psíka). (21.07.2023)

Boreland. Pokud to nebudete uměnovědně analyzovat, film roku tady na rozdíl od některých jiných nenajedete. Nechutně uondaná pouť Islandem 19. století mě bezmála uspala, ač se pro mě jednalo hned o první projekci letošních Varů. Vývoj postav jen jemně neznačovaný, rozuzlení konflitktích linií pak na mě působilo až nepatřičně, necítil jsem, proč k tomu došlo (that escalated quickly). Záběry jsou samozřejmě nádherné, ale ruku na srdce, člověk by musel bejt naprostej dement, aby dokázal posrat záběry na islandskou přírodu. Objektivně to vyloženě nepodarek na dvě hvězdy není, ale už mi poslední dobou dochází trpělivost s nesoudně přepálenými stopážemi, a tady těch 138 minut opravdu nebylo využito účelně. Takže tu máš dvojku, Hlynure, a zpytuj svědomí. (56th KVIFF) (10.07.2022)

„Lucasi, je nezbytné, aby ses přizpůsobil tamním poměrům a místním lidem. Jinak je tvůj úkol odsouzený k zániku.“ Pomalé tempo a velkorysá stopáž nebude pro každého, ale docela dobře souzní nejen s rychlostí života na ostrově, ale i samotné mise hlavního hrdiny, která je také během na dlouhou trať. Pouť fyzicky i mentálně zcela vyčerpaného dánského pastora Lucase, který se dobrovolně rozhodne pro delší trasu po Islandu, se navíc zdá být čím dál šílenější. Islandská příroda je totiž krásná, ale umí být i nekompromisní. Jenže možná ještě těžší to bude mít Lucas s místními obyvateli…a s tím souvisí 2 nečekané zvraty, které postupně přijdou. Mohou se jevit jako zdánlivě bez příčiny, ale ta se skrývá hlouběji. Škoda, že samotné ukončení filmu mi přišlo docela chabé, a co do pointy až triviální. K tomu přičtu nepříliš sympatické postavy, „artovější“ ladění s několika podivnými momenty, a stejně jako v případě Pálmasonova předchozího snímku Bílý bílý den končím znovu na lepším průměru. „Je to tu ale strašně krásné.“ - „Je to tu strašné…a krásné.“ (08.12.2023)

Třetí celovečerní snímek islandského režiséra Hlynura Pálmasona v mnohém připomíná ranou tvorbu Wernera Herzoga. Dánský kněz Lucas se na sklonku 19. století vydává postavit kostel do odlehlé části Islandu a střetává se nejen s nezkrotnými přírodními podmínkami, ale také s rázovitým průvodcem Ragnarem a specifickou náturou tamních obyvatel. Zapomenutá země je natočená ve formátu 4:3, což odpovídá samotnému historickému pozadí – v úvodu se objevuje informace, že předlohou pro film bylo sedm nalezených dobových fotografií. Právě fotografická podstata obrazu je devízou filmu, který vyniká důmyslným vytvářením kontrastů. Lucas opouští pohodlí domova a ocitá se v nehostinné zemi, kde proti němu stojí drsný Ragnar, jenž naopak s okolím souzní. Pálmason ale podtrhuje tematické rozdíly i jednotlivými záběry, které rovněž vyznívají kontrastně – skupinka putujících lidí se ztrácí v popředí majestátních kopců; dlouhý záběr na znaveného ležícího protagonistu je následovaný erupcí sopky. Snímek nás zavádí do fascinující, současně krásné i strašidelné země, v níž vládne příroda a kde pro kněze není místo. Bohužel trvá dlouhých 140 minut, často se utápí v kompozicích, které mají jen symbolickou funkci, a v emocionální rovině je absolutně odtažitý. Vývoj vztahu mezi Lucasem a Ragnarem je nedostatečně vykreslený a za zmiňovaným Herzogem Zapomenutá země kulhá i jako podobenství o úpadku lidského jedince. Přesto jde o vizuálně a duchovně stimulující podívanou, která v tichém sále s obrovským plátnem patřičně vynikne. (18.07.2022)