Úsvit

Mohutně kritizovat (nejsem v tom úplně jinej) stav současné české kinematografie umíme, přesto se každoročně objeví několik titulů, které můžou třeba na evropském trhu hravě konkurovat. Retro drama Úsvit, které má hlavní triumf v Elišce Křenkové, mezi takové patří. Baťa tehdy po vzoru Zlína odkoupil od slovenské obce Veľká přes půl milionu metrů čtverečních pozemků s cílem postavit moderní průmyslové město. Nikdo z továrny ovšem moc netuší, jak naložit s mrtvolou novorozeněte pohozenou v hromadě písku. Tedy nejde o postup, ale hlavně o to, že se jedná o novorozence s mužským i ženským pohlavním orgánem. Pozor, máme rok 1937, válka je za rohem, navíc (těhotná) manželka ředitele továrny, který se vzhlédl v politikaření a lezení do zadku šéfům, začne do záhady šťourat. A to, co si myslí nebo na co nedostudovaná lékařka přišla, nemá problém vykřičet do světa. Výprava, kostýmy, kamera, výrazné barvy… všechno šlape. Naopak přes prsty by zasloužil zvukař, mnohým dialogům (v tuzemské kinematografii tradičně) prostě nejde rozumět. „Kriminální“ příběh postupně lehce ustupuje, zaměřujeme se na několik rovin intersexuality a ve velkém se tu kope ve prospěch sexuálních menšin. Na aktuálně četně diskutované téma vnímání jinakosti máme nespočet „odborníků“, svůj názor vynechám, ale je patrné, že skrze předsudky a facebookové konstrukty v našich hlavách jsme se moc daleko neposunuli. Navíc nevím, jak moc tvůrci operovali s faktem, že pár let po událostech pod Tatrami jsme to s onou větší otevřeností a lidským porozuměním dotáhli k tragédii zvané koncentrační tábory. Matěj Chlupáček nemalé ambice promítnul i do své prvotiny Bez doteku, ovšem to mu bylo pouhých 19 let. Teď o deset let starší přináší zajímavý kus, u kterého pořád nevím, zda mu nedat spíš čtyři hvězdy. A to zejména díky zmiňované amatérské detektivce Křenkové, která je správně sarkastická, která nehodlá být poslušnou ženuškou a která si snad dojde pro Českého lva za hlavní roli. (17.01.2024)

Čeští tvůrci snad vůbec poprvý od příchodu barevnýho filmu porozuměli kompozici, kameře, barvám a color-gradingu, ale třeba taky hudebnímu podkresu. Vzniklo tak vizuálně nádherný dílo s fantastickou Eliškou Křenkovou, který nemá daleko ke světový produkci. Zároveň je příběhově aktuální, se správnou mírou provokace směrem k primitivům a fóbům všeho charakteru, kteří s vervou popírají křehká fakta a raději se oblouzní neotřesitelnou lží – typicky komunistický. Snad je to i důvod, proč ČFTA poslala do boje o Oscara fádní a už teď zapadlý Bratry, kteří nikdy neměli šanci. Holt we have never been modern… and we never will be! (21.12.2023)

Jediná výčitka, že by deju slušelo trocha viac rozmáchlosti, možno zapojenie ďalších vedľajších postáv, aby toľko vecí nemusela riešiť deus ex machina Martha Issová. Inak skvelí herci, krásny vizuál, úroveň napr. poľskej oscarovky. Češi urobili kardinálnu chybu, keď zrovna v dobe, kedy Akadémia hlási oceňovanie diverzitných projektov, poslali na Oscary nejakú konvenčnú biografiu. S týmto by tam fakt mali šancu. 85% Ps: Plagát top. (06.10.2023)

Chlupáčkovu stylu asi nikdy na chuť nepřijdu (pokud tedy vůbec lze mluvit o nějakém stylu u někoho, kdo natočil jen 2 filmy) a v jednotlivostech mě to jen otravovalo (úvodní záběr otočený vzhůru nohama, odpočítávní dní do příjezdu šéfa/porodu, animované sekvence vysvětlující hermafroditismus, moderní dialogy, debilní EN titul filmu We Have Never Been Modern, Königovo & Langdonovo herecké neumětelství...) a jako celek příšerně nudilo. Eliška Křenková je zde ovšem dokonalá a její postava je velká sympaťačka, ale celá ta dobová šmíra je prostě strašně nevěrohodná (obzvlášť pro člověka, který zná většinu těch lokací; btw. nepochopil jsem, co tam dělala ta Bílkova vila), a když si vezmu, jaká na to byla tlačenka ve Varech, tak se jen musím ušklíbnout, že stačilo si počkat pár měsíců, než se to objevilo na VOD, aby člověk stejně zjistil, že zas o tolik v těch Varech nepřišel. (24.12.2023)

Módní vlna všech těch gender korektních trendů dává vzniknout vskutku zvláštním dílům. Tenhle příběh je nesmyslně zasazenej do prvorepublikového efektního prostoru Podtatří (to jediný je tam fajn). Nevěřím moderní skorodoktorce, která se staví do role mentorky sexuální výchovy. Nevěřím osvícenýmu bačovi z východního Slovenska, kterej je na tu dobu neskutečně gay/trans friendly. Nevěřím paní továrníkové, která ve vysokém stupni těhotenství běžně tráví hodiny za volantem. A už vůbec nevěřím mluvenému projevu, i když to prej byl záměr přizpůsobit to současnému divákovi. Ale aby se lidi v lepší společnosti za první republiky běžně oslovovali píčo, to je prostě špatně. (17.11.2023)