Pád Berlína II.

Hnusná, odporná propaganda, je mi z ní zle a nenacházim vhodných slov, jak její zrůdnost popsat. Odpad, protože ani tomu Janu Werichovi v úloze Goringa se nemůžu smát. Stalin okopává v bílé uniformě stromky, představitelé západních mocností jako Churchill nebo Roosevelt jsou příšerné karikatury, Jaltská konference je tudíž fraška.. Naprosté šílenství. Ačkoliv je to tak moc absurdí, tak se u toho nemůžu ani bavit, když vím, že takovéto filmy oblbovali tehdejší diváky a mohli sloužit jako učebnice historie, kde jsou zobrazeny událost, tak jak se skutečně staly.. Když si představím, že tohle někdo bral vážně, tak je mi vážně smutno. Když hlavní hrdina, voják Alexej, zlikviduje Německého vojáka dobře vrženou puškou a pak si libuje, že zajal důstojníka, když Americký zajatec volá na popravčí četu v koncentráku: "Jsem Američan, Johnsone, řekněte jim to" a ten odvětí : "Já neumím mluvit s lidkýma zrůdama," když Hitler tvrdí, jak ho podporují Americké obchodní kruhy a jak mu Američané jdou na pomoc, když Nataša vidí na obloze letadla a tvrdí, že pozná Ruské stroje podle zvuku, když se Anglický diplomat domlouvá s Němci na dodání kovů na výrobu německých tanků, když Eisenhower vypráví, že US Army je v chaotickém stavu a má neskutečné problémy se zásobováním, když je vztyčena Sovětská vlajka nad Říšským sněmem, Alexej zařve Vítězství a všichni se daj do zpěvu a tance jako v nějaké pohádce, nebo když Stalin říká Žukovovi: "Vemte si tanků co nejvíc, stejně z nich po válce uděláme pluhy," tak když tohle vidím, vážně mi není do smíchu, ale spíš smutno. Díkybohu, že je tahle doba pryč. Fanouška vojenské historie potěší, že Německá technika je autentická, což je pochopitelné, spoustu toho v Rusku po válce zbylo, než to sešrotovali..a předělali na pluhy. Mimochodem, na konci má Stalin projev na Berlínském letišti, což je událost, která se nikdy nestala. Tolik k věrohodnosti filmu. (11.05.2008)

Ti, kdo film neviděli, nechť si o něm udělají představu z následujícího dialogu mezi Stalinem a Žukovem. Stalin: "Jaké máte požadavky?" Žukov: "Určitě potřebuji posílit dělostřelectvo. Velice by mi pomohlo, soudruhu Staline, kdyby se podařilo vytvořit hustotu dělostřelecké palby o 220 hlavních na kilometr fronty." Stalin: "Žukove, nepotřebujete 220 hlavní na kilometr, ale minimálně 280. A vezměte si co nejvíc tanků. Stejně z nich, až bude po válce, uděláme pluhy." Jinak zde platí to samé, co jsem napsal o první části (mimochodem není mi jasné, proč to bylo natočeno jako dvoudílný film - celková stopáž 145 minut přece není tak hrozná, aby to nešlo uvádět jako jeden celek). Poznámka na závěr: sekvence (mimochodem neuvěřitelně debilní) se zatopováním berlínského metra na Ádův příkaz až nápadně připomíná podobnou sekvenci z filmu Fritze Langa Metropolis, v níž se podzemní město zalévá vodou. (10.06.2015)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)

Pokud bych to bral jako celek bez té propagandy jako parodii pak by tento film měl u mě plný počet. Ještě nikdy jsem se nesmál u válečného filmu a dokonce jsem se u scén s nacisty bavil více než u Zítra vstanu a opařím se čajem. Nacisti jsou zde vtipné karikatury, které kulhají, kradou, zrazují se navzájem a hlavně jsou neskutečně špatně zahraní až je to vtipný. Korunu jim dal pan Werich, který z Georinga udělal klauna, který u Hitlera vyspává opici. Nejvíc rulezzz scéna celého filmu nastane při dobré zprávě Gobelse. Nebudu šetřit ani druhou stranu. Stalin je tak moc ubermensch až je to vtipný. Jenže to není film o hlavních alterzloduších historii. Tady je jistý sovětský Chuck Norris jménem Alexej. Chuck Norris musí mít tenhle film doslova obehraný až na kost. Alexej dostane kulku do hrudi a v druhém záběru není ani kapička krve a je jako rybička. Skolí nacistu hozenou puškou. Nemluvě o vybuchujících neodjištěných granátech anebo líbací scény s mrtvými kolegy. No a pak je tu ta propaganda, která v dnešní době je k smíchu. Propaganda ubere tři hvězdy z hrudi hrdiného konsomolce, ale ty dvě za uberzábavu ponechám. Asi si musím pustit po tomhle Zachrante vojína Ryana, abych si připomněl, že u válečného filmu se prostě neválí na podlaze smíchy. At žije Stalin velký masový vrah dějin! (01.05.2009)

Tento 2. díl se mi zdá přece jen lepší než 1. díl. Nejsem naprosto žádným znalcem ceremonií a vojenských řádů sovětské armády v době války, ale silně pochybuji, že by v jejich aplikaci obdoby našeho Zákl-1-1 bylo pokleknutí před vlajkou či zástavou. Všimněte si, že, když Kantarija a Jegorov přebírali tu vlajku, co měli dát na Reichstag, tak všichni přítomní vojáci poklekli na jedno koleno kromě velitele, který jim ji předával. (28.11.2006)