Anatómia pádu

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)

Nebudem klamať, že ma táto procedurálna dráma nestrhla. Pomalé, sústredené a chladné rozprávanie dokáže pohltiť a klásť správne otázky. Aj keď ich nie vždy zodpovie. Výsledok vyšetrovania je nepodstatný a viac sa tematizujú  životné pravdy, ktorými si mnoho ľudí pri svojej každodennej existencii prechádza. Možno vyžaduje trochu viac trpezlivosti, no nakoniec dokáže chytiť pod krkom a vyvolať debatu. (21.12.2023)

Anatomy of a marriage. Problematický vztah film rozebírá slušně, ale zdaleka ne tak drtivě jako Marriage Story - a v detektivní rovině, která zabírá valnou většinu z té přestřelené stopáže, víc nudí než zaujme. Herecký projev Sandry Hüller je impresivní, ale to bohužel zůstává jedním z mála důvodů proč stojí za to ho vidět. 7/10 (06.02.2024)

Odporným termitem „Pseudoyntelechtuální snobská mrdka“ charakterizuje moderní filmově teoretická věda sáhodlouhý, nekrózně unylý, nechutně umělohmotný a veskrze přitrouble kinderpsychologický a kindersociologický audiovizuální zvratek o ničem, jenž nepochybně zmate k blahoslaveně strojenému nadšení solidní část cerebrálně limitované laické veřejnosti, neboť to zaslouženě vyhrálo pár bolševických festivalů nudofilních pozérů a Kokeš na to hodil pětihvězdu. Ovšem zcela soudný expertní filmový kritik, který již mnohokrát absolvoval pokročilé kurzy přežití celuloidové apokalypsy, si již předem zkušeně připraví škrabku na mech v očekávání, že jím během projekce bude nepochybně děsivě obrůstat, silnou froté čelenku, aby si příliš neopleskal a neoťukal hlavu gesty zoufalé marnosti a intelektuálního pobouření, fixační límec na krk pro zamezení nevěřícného vykroucení atlase z čepovce, a v neposlední řadě do vedlejšího okna na televizi nějaký totálně strhující mikroskopický dokument o dělení eukaryotických buněk, aby u toho nepošel nudou. A tak nepochybně přechytřelá a brutálně poemancipovaná mužena, u níž když vyměníte poslední písmeno v příjmení za „r“, dostanete děsivou pravdu o jejich filmařských neschopnostech, načmárala egoistickými veganpastelkami na ekologický papír téměř nesnesitelné, avšak jakože prüdce yntelechtuální šnekdrama s oselstvím o odporně silné, tedy pardon, chtěl jsem říct „silně odporné“, studené Němce, rádoby progresivní feminispissovatelce, a jejím příznačně slabém, přitepleném a ukňučeném subinkovském pudlíkovi, který se jednoho dne strachem z harpyje či jen tak omylem vyvětrá z třetího patra. Následuje plíživý kinderproces, v němž žalobce bezostyšně plácá čiré spekulace a domněnky, aniž by jej kdokoliv poslal do piče, a obhájce jen tak fešákuje, přičemž nám hlavní hrdinka neustále chladně sděluje své nejniternější pocity pseudoyntelechtuální feministky, protože to každého děsně zajímá! Kinderproces skončí, jak jinak než vítězstvím ozubené kundy, a je nejvyšší čas dozvědět se, jak to bylo doopravdy. A čeho se dočkáme? Inu, bestiální katarze v podobě veeeeelmi poooomalého půlhodinového hlazení psa. Určitě feny!!! Ještěže je tu to náramně realistické civilní pojetí! Tak civilní a realistické, že každý strojený pičožvást snad napsala umělá demence, a pokud takto opravdu někde nějací lidé či ženy mluví a jednají, měli by to místo okamžitě neprodyšně uzavřít do přísné ústavní karantény, aby se ta smrtící pičidita v žádném případě nemohla dále šířit. Prostě zážitek blízký Birdmanovi, po němž chlupaté dlaně všech militantních feministek určitě lačně zamíří ke krutě zanedbaným bobrům a jasnozřiví artoví hnědopichové dozajista naleznou v ranním hovně spousty nestrávených zbytků. A já na to zhnuseně hodím Kokeše a důkladně zformátuju disk, aby na něm po tomhle žluklém poševním šlemu nezůstal jediný kontaminovaný sektor. (30.12.2023)

Vynikající francouzské drama v hlavní roli se skvělou německou herečkou Sandrou Hüller vpadává do našich kin a je opravdu na co se koukat. Režisérka Justine Triet i přes svou malou nevýraznou filmografii evidentně uhodila hlavou o zem a vytvořile výtečné drama pln emocí umocněných bezhudbovým tichem, které film, krom pár muzikou prosycených momentů, neustále doprovází. Snímek díky tomu trošku zavání filmařským kultem Dogma 95 a rozhodně nenechá během dvouapůlhodinového sledovacího času nikoho lhostejným. Obdržení hlavní ceny festivalu v Cannes je si myslím více než oprávněné a snad se režisérce povede v čase budoucím podobný majstrštyk i nezapadne někde sněhem nafoukaným bezduchou filmařinou. (11.10.2023)