Skúška umenia

Art imitates life, life imitates art, art imitates science, science imitates itself. "Jste přijat!" Děkuji. Umění v době individualismu. První filmy Miloše Formana sledovaly v úmorně dlouhých scénách prosté postavy selhávající ve svých rolích, čímž podrývaly řežim ideově postavený na pracujícím lidu. Zkouška umění sleduje v úmorně dlouhých scénách zmatené postavy selhávající ve snaze vymanit se ze svých rolí, čímž dokument možná nechtěně popisuje, nakolik problematické je sebeurčení v době, kdy se slovy diverzita zaklíná kdejaká korporace a instituce. Tragikomický vrchol zde kulminuje pak v momentě, kdy dvě vyučující aspirantům umělecké školy nepřichystají nic menšího než ten nejpitomější firemní team building se silent discem. Je to vtipný, pokud chcete, aby to bylo vtipný, je to temný, pokud chcete, aby to bylo temný a je to boomerský, pokud jste boomeři. O umění to nevypovídá samozřejmě vůbec nic. Jako cokoli, co se vyjadřuje k umění. Ačkoli báby z vrátnice jsem si užíval, tak bych se asi obešel bez těch kontrastů pracující prostoty s uměleckou bohémou a asi by mi přišlo trochu lepší, kdyby tohle prostě byla drzá fikce u které by si lidi říkali, že to je přece přepísklý, ale i tak jsem spokojeně trpěl po celou dobu. Projít křovím je nový zpětný průlom. PS: poprosim spin-off s tím uměleckým Andrejem Babišem, který sice se všim nesouhlasí, ale za posledních 30 let nebyl schopný dokončit větu. Klidně hranej a mohl by ho hrát Malkovich (31.01.2023)

Nejzábavnější český film posledních let je dokument – to jsou ty paradoxy moderního věku. Občas jsem přemýšlel, jestli ti umělci opravdu vědí, že tam jsou kamery. Přitom bych neřekl, že se autoři filmu snažili protagonisty zesměšňovat (možná ty vrátné). Ono je tu dost míst, nad kterými se divák může vážně zamyslet. Poklona tvůrcům i vedení AVU za odvahu je tam pustit. (Snad jen ten poslední záběr mi přišel trochu slabší, ale i tak lepší čtyři hvězdičky.) (07.12.2022)

"Zkouška umění" dokonale zpřítomňuje paradoxy a absurdity systému, který musí stát na kvantifikaci a objektivitě, ale při tom má selektovat a následně dále formovat umělce, kteří by se jakémukoli hodnocení měli vzpírat. Ale právě proto také film vyvolává tak široké spektrum reakcí. Zvolená observační metoda představuje jeho největší přednost i úskalí. Sice se díky ní daří zachytit autentický výsek sledované reality, ale nevyhnutelně také bude diváky svádět k jejímu velmi zkratkovitému vnímání. Filmaři totiž nenechávají nikoho mluvit mimo zachycované situace, takže nenabízejí žádný komentář, glosování, konfrontaci ani znejistění. Proto "Zkouška umění" pro někoho bude jízlivou satirou, depresivním hororem, nebo hurónskou komedií exploatující předsudky. Záleží pouze na tom, jak každý divák vnímá umění, umělce a individua/lity obecně. Při tom ale vedle obrazu samotného procesu příjimaček a zábavného kontrastu jednotlivců v rámci systému dokument nastiňuje také různorodost přístupů k umění, které vždy je směsí osobitosti (opravdové i domnělé) a dobových faktorů. Nicméně ve finále zůstává jedním z předaných dojmů také nepříjemné zpřítomnění faktu, že když shromáždíte haldu unikátních lidí, tak namísto jejich ojedinělosti nevyhnutelně budou vystupovat jejich společné rysy, které pak působí jako výraz uniformity a klišovitosti. (06.11.2022)

Tohle je vzkaz mladým lidem, kteří ve filmu účinkují a uvidí, že se jim lidé smějí. Neznamená to, že si myslíme, že jste netalentovaní nebo k ničemu. Jen prostě v 18 letech 90 % lidí není zralých. Je to normální a přirozené. Nebyli jsme jiní. I přesto se nijak nestydím, když vidím něco infantilního a zasměju se. Když se směju vám. Zkouška umění je film, který je přesně pro mě. Jsem cílový divák. Film má většinou kladné recenze a za zápor se zmiňuje fakt, že se divák bude některým uchazečům smát. Jakoby na tom bylo něco špatného. Jestli má někdo rigidní názor, že všichni mladí umělci jsou budižkničemové, bude si to myslet i bez tohoto filmu.  Většina z nás ale tvořila v mladí úsměvné věci a měla úsměvné názory. A vytáhneš to jen na večírku s přáteli, kde se zasměješ, co sis tehdy myslel. Navíc ne všichni mají tzv. WTF názory.   A svět je takový. 18letí se smějí boomerům za přežité názory, boomeři se smějí mladým za infantilní názory. Každý dostává feedback. Podle mě to není v rozporu, můžeš se zasmát nějakému absurdnímu dílu, aniž by sis myslel, že ten mladý člověk je k ničemu.  Víš, že na sobě může pracovat a za rok přijít s mnohem vyspělejším dílem. (13.11.2022)

Co si budem,dokument koukatelnej a celkem objektivní,ale nijak vyjímečnej. V jádru nic víc než sestřih z průběhu přijímacích zkoušek jaký se konají každej rok, určitě se stejným vzorkem individuí a "umělců". Otázky o roli umění,který si dokument údajně pokládá jsou zcela náhodným výsledkem jednotlivých situací a dialogů. Oproti jiným vejškám zajímavej jen tím,že pouze na výtvarný školy se hlásí krom zlomku lidí s talentem i ti největší exoti (dokument o přijímačkach na ČVUT by asi tolik netáhl). Zejména na Fakultu tzv.Nových médií, útulku pro pózery a pošuky,která s uměním nemá nic společnýho, stejně jako dvě bizarní egocentrický buchty,co jí vedou (dialogy mezi babkama ze školní vrátnice o pečivu měly kvalitativně asi stejnou hodnotu,jako cokoli co vypustily z pusy ty dvě národní umělkyně). Kvůli faktu,že je i tak tragikomická a absolutně zbytečná fakulta pro labilní mutanty financovaná státem,mi ve výsledku ani tahle část nepřišla moc vtipná (jinak je tahle sorta performerů,transgenderů a transformerů,co si lepí izolepu na genitálie,natáčej se při tom na VHSku a říkaj tomu árt celkem k popukání). (06.09.2023)