Othello

"Celý film byl pro mě velký zážitek, i pro mého manžela. Po deseti letech jsem ho viděla brečet. " - jeden z komentářů níže. Pustil jsem si to jako trest za to, že jsem si spletl časy a nestihl tak maratón Indiana Jonesů v Aeru, takže se kdyžtak omlouvám za to, že jsem třeba doposud vůbec nevěděl, kdo Soukalová je. Z tohoto ignorantského úhlu to pro mě byla zajímavá sonda do toho nejryzejšího bulvárního jazyka, ke kterému se jinak moc nedostanu. A nemůžu nepřiznat, že jsem si to svým způsobem neužil. Je k tomu potřeba ale jistá škodolibost, protože obecnou nezajímavost téměř všech jeho akterů překonává jenom jejich připitomělost. Gabriela Soukalová vypráví o tom, jak jí bylo manipulováno, přičemž je většinu času vmanipulovávána do smešně inscenovaných money-shotů či ilustrací jejích zkušeností (epická scéna s lívancema v hajzlu může žít v mé hlavě rent free do smrti). Do toho bezuzdně žvatlaj mluvící hlavy živoucích důkazů, že pokud se chcete bezpečně pochcat smíchy, nechte sportovce mluvit o čemkoli jiném než o sportu. Ale nejen ti. Dvakrát tam něco žvatlá nějaká záhadná osoba, u který není vůbec uvedený, co tady vůbec dělá a je označená pouze jako "umělkyně". Jediný komik na světě, který v životě neřekl nic vtipnýho, Jan Kraus, si tam střihne svoje "Jó hodná holka, pozdravila a tak..." a pak začne úplně random žvatlat něco o zlých novinářích. Yes, miluju! Samotná protagonistka je vlastně celkem roztomilé tele připomínající mi Brejchovou v Láskách jedný plavovlásky, která nám prostě přišla ukázat svůj trik s pinpongáčema a já se na ní za to nemůžu zlobit. Ale co s tím dělá Větrovský, který spíš než jako režisér působí jak vyhořelej korporátní copywriter po osmym pivu, je v něčem šíleně nesympatická snaha těmi nejlacinějšími prostředky vyvolat dojem obrovského příběhu kolem někoho kdo... je prostě taková nezajímavá máma z předměstí, která občas jen tak mimochodem vytáhne do kamery konkrétní proteinovou tyčinku, abych si na konci titulků mohl přečíst, že tohle promo video bylo spolufinancováno Státním fondem kinematografie. Dopíči cože? :DDD

U I, Robot je minimálně sadisticky zábavný sledovat, jak se v něm tluče několik dost nekooperativních přístupů. "Oddobyt" prognostické science fiction skrze motivy old-schoolových hard-boiled detektivek ("Vrať mi odznak.", osamocené pochlastávání po barech, kožená bunda, policejní řevnivost, žaluzie) je vlastně dost cool nápad, a naviják na diváka, který se skrze postavu s jejími a potažmo svými technofobními předsudky může ideálně identifikovat. Bohužel pouze teoreticky. Willu Smithovi se holt nedokázalo vysvětlit, jak takovouhle roli má hrát, takže se tam chová celou dobu jak dítě. Během chůze má jedno rameno o ulici dál než to další a svýma trapnýma komickýma vstupama upomíná Show Jana Krause, kdy ten se vždycky na něco zeptá a když se mu to ten druhý snaží vysvětlit, tak ho přerušuje agresivně nevtipnýma poznámkama. Zbytek filmu je docela fajn zástupce trikového akčního filmu své doby, k jehož digitálním trikům už se dnes musí přistupovat s jistou shovívavostí, ale v těch lejskanicích je docela dost cool vizuálních nápadů a já si pamatuju, že před oněmi 20 lety jsem to dost žral. Minimálně, narozdíl třeba od vyprseného Minority Reportu, se tady ty predikce technologického a společenského vývoje docela trefily. Podzemní autostrady s automaticky řízenými vozidly, headsety na uších a ulice plné prekarizovaných robotích pomocníčků pro líné prdele zpohodlněných měšťáků koneckonců od současnosti nemají moc daleko.

"Nikdo není schopný dožrat jídlo tak rychle jako já." *chcíp* "Tahle kamera má ještě větší zoom než ta předchozí." *chcíp* "Umřít v 85 letech, panejo, ale tady máma to táhne na 90 a ještě je naživu." *chcíp* "Ve Švýcarsku je klinika, kde je úmrtnost po operaci jen 15% a dalších 15%, že budeš od pasu dolů ochrnutá." *chcíp* "Zatracený baterky do naslouchátka. Teď už dělají takový, co vydrží trojnásob času."*chcíp* ..... Málokterý film tak koresponduje s mým škodolibým pohledem na marné lidské snažení. Umírající manželka učí svého muže zapnout pračku, zatímco on zvědavě ochutnává prací prášek. A nakonec ho zabije sedmnáct bodných ran od kluka, co si předtím ještě dá colu a vyčůrá se. Pane bože. Pane bože!

V prvních minutách jsem jen smutně zíral na to, jak jsme skrze trend instantního rychlého laciného CGI přišli o jeden z největších příslíbů na poli současného akčního filmu. Všichni po jedničce pěli ódy na tu úžasnou důkladnou destrukci, kdy vzduchem létají stovky kusů plechů, lidí, šroubků, ostnů a bůhvíčeho, aby se další díl otevřel pohledem na divně digitální les, kde kolem jablek lítají ošklivé digitální včely. A bude hůř. Spousta záběrů je hrozně viditelně poslepovaných z více částí, kdy zadní plán nikdy neviděl ten přední. Scén s plameny není málo a vypadají opravdu tristně. Místy je to ošklivý do takový míry, že je to na reklamaci trikařské práce. A pokud máte pocit, že jste jenom třeba přísnější, protože jste za těch pár let zaprdli v boomerské dědky, tak vám to film připomene sestřihem záběrů z Fury Road, které vám připomenou tu preciznost vůči destrukci, kterou si tam všichni tehdy tak hlídali. Když tenhle hořkej chrchel ale spolkneme (a množství prázdných trojdeckových lahviček vína, co jsem po projekci vysypal zpátky na kinobar je mi svědkem, že jsem se snažil), ten film pořád nabízí vzácně svébytnou a potměšilou akční jízdu se sympaticky volnou mírou hovadskosti, promítající se i do takřka neustálých akčních scén. Je to věrohodně urvaný ze řetězu, má to svoje vlastní tempo, způsob vyprávění a úspěšně se tomu daří naznačit ujetý potenciál celého světa. Chci aby ty samý storyboardy zfilmoval George Miller v roce 2015. Úroveň digitálních triků a současný rezignovaný způsob práce s nimi napovídá, že se brzo zvedne nějaké hnutí, které se začne věnovat jejich reformě a bude stavět filmy kolem nich (to, co třeba John Wick udělal pro kaskadéry). A mrzí mě, že zrovna George Miller na stará kolena bude zastupovat jeden z příkladů tohoto úpadku. Ovšem minimálně kvůli jedný naprosto kouzelný dialogový výměně, na ten film půjdu ještě alespoň dvakrát. "Boomyknocker. Should I use the Boomyknocker?" "What?" "Should I use the Boomyknocker?!" "Not now." "Ok."

První díl měl trochu problém s tím, že se pokoušel o ty společenské přesahy, dvojka je pak už jen sympatickým pokusem o aktuální gangsterku se všema jejíma klišé, které ale máme rádi. Body to získává za nějakou zvláštní dadcore energy, která sálá z hlavního hrdiny, kterej je snad nejošklivější člověk na světě, ale působí jako ten cool taťka tvýho kámoše, co tě učí nadhazovat a když tě píchne včela, je první na místě s cibulí k potření. Jako hrdina je přitom zvláštně nespolehlivý v dramatických sekvencích, kdy oproti veškerým zvyklostem bere lidem namířený bouchačky prostě z ruky a ze stahovacích pout se prostě vymačká, jako by se nechumelilo.

[director's cut] Já ten scénář tak miluju! Tohle je takovej workshop různých žánrových motivů, které zastřešuje pointa, která je tak překrásně unhinged, že obdivujete všechny zúčastněné, jak to ochotně udrží celé v naprosté vážnosti. Viděl jsem to asi popáté a stále mi to bezpečně otevře hubu, jak  se to permanentně, po celou stopáž rozvíjí a rozvíjí. Pořád se přidává, vůbec si neodpočinete. Director's Cut tady má smysl, protože zásadně mění strukturu vyprávění a například nevykecá řešení hned na začátku. Fajnšmekry potěší Jennifer Connelly, která tady práská knírem, že by Švorcová hodila ručník do ringu.

Dává smysl, proč to pro mě byl v pubertě tak zásadní a definiční film, když je to taková hovadina. Ale fakt jen díky scénáři. Ten totiž nematlali jen ty dvě tady uvedený paka, nýbrž to po nich ještě přepisovalo pět dalších lidí. Těm můžeme vděčit za všechny ty zbytečný podzápletky s třenicemi na policejní stanici, zastřešující vypravěčku a některá opravdu útrpná klišé. Zbytek je ale naprostá morda. The Crow se podařilo nepovýšit se nad gothickou subkulturu, ze které vychází a nabízí její výstavní přehlídku se vší tou neodmyslitelnou patetičností, osudovostí a kýčem. Je to hrozný, je to skvělý, ale je to hlavně TRVE a to je vždycky nedůležitější. Tomu je věrný i zásadní motiv nepřátelského temného města definující tu post-punkovou "me vs the world" mentalitu. Města, kdy když vás srazí auto, tak vám řidič jde dát ještě přes držku, hořící obchod se jmou lidi rabovat šest vteřin po výbuchu a celé ho ovládají ty nejzápornější záporáci, co jich na světě je. Ti už regulérně jsou záporný jenom pro zápornost. A ta zápornost je strašně baví. Mučí, vraždí, fetují, incestně prcají a k tomu mají vlastní megafaking cool klub, kde hrajou My Life with Thrill Kill Kult (tenhle film mě k nim kdysi dostal a je to láska na celý život). Když probíhá ten velký meeting všech crime bossů a kamera přejede nad tim stolem, u kterýho seděj a na němž sou nesmyslný hromady bouchaček, chlastu, všude narýsovaný strašný čáry, náboje, prášky, popelníky apod, tak ten rule of cool zabírá neskutečně a vy tu hyperbolu baštíte se slepou poslušností. A pak je tam Brandon Lee double-wielding všechny rozstřílí na sračky, jóó. Mimochodem je to film o lásce.

Díky anonymní hrdino, který se mnou ohodnotil tenhle film ve stejný den a tedy jsme to při 52 uživatelech, co tenhle film vidělo, lejskli do červených. Proyasova prvotina je drzá spratkovská postapokalypsa, která nám naznačuje, že v pozadí se odehrává nějaký komplexní alternativní svět, ze kterýho nám nabídne si sotva líznout. Moc nic se tu neděje ani ve výsledku nestane, ale to všechno se neděje a nestává dlouho a opakovaně. Všechno to provazuje úžasná minimalistická hudba, která by dneska headlinerovala v pohodě nějaký dungeon synthový festival. Proyas zamlada byl zřejmě dost potměšilej parchant a já ho mám za to rád.

Haleluja! Dožil jsem se toho. Nahota na prodej 2 je konečně v kinech! Slovenské pokusy v krimi žánru v souvislosti s tamním společenským marasmem k tomu měly blízko již dlouho a dokonce vidím ve svém komentáři k filmu Sviňa, že před čtyřma rokama jsem tehdy debutujícímu Biermannovi i doporučil odpoutat se od reálných příběhů ve prospěch skutečností nezatížené divoké žánrovky. V tý může mít všechny ty komicky přešvihnuté gangstery, tasení bouchaček na první dobrou, kopy s otočkou, dialogy jak z klučičí šatny na základce, až komickou ochlastanost všech zúčastněných či vrcholnou představu emancipované ženy podle šedesátiletého producenta s mentalitou čtrnáctiletého hocha. Tedy sexy barmanku bez podprsenky, co hned zkope každýho štamgasta, co si moc dovoluje. Na scénu, kdy dva fízlové vymlátěj hospodu a řeknou hospodský "Ty to tady dneska sbal, kotě a jdeme jinam!", načež spolu vyrazej všichni tři lejt někam do baru, jsem musel čekat třicet let! Samozřejmě na zhůvěřilý devadesátky se to naplno nechytá, paradoxně kvůli větší kvalitě dnešní záznamové techniky, která nenutí tvůrce různě improvizovat a vymýšlet kejkle s kompozicema v limitech filmového pásu. Technicky je Vojna policajtov dost nezajímavá (připomíná poloamatérské mafiánské ságy Patryka Vegy), v dynamičtějších sekvencích špatně sestříhaná (kdykoli probíhá policejní zátah, málokdy víte, co se vlastně děje), stylově bezpohlavní a dost mizerně ozvučená (postavám mnohdy fakt není rozumět). Ale vážení přátelé we are getting there! Do dalšího filmového období rozkošně infantilní self-made debility od lidí, kteří jsou totálně mimo obraz. A od těch máme takovýhle filmy přece nejradši. La la la...

Jako nebudu lhát, překvapilo mě to. Celý film je totiž tak divně izolovaný, neživý a koncentrovaný do sebe (jediná postava "mimo příběh" tam je na začátku ten chlap co na ulici opravuje toho žigula a i ten tam působí nějak nepatřičně podezřele), že jsem se celý film škodolibě těšil na tu strašně šokující shyamalanovskou pointu, kterou to na nás s velkou pompou vybalí na konci. A ono ne. Jenomže to je potom svízel natáčet příběh, ve kterém není nic jiného než ten příběh sám a ten přitom stojí pouze na motivu dvou pravidel, které se za žádnou cenu nesmí porušit, přičemž my hned od začátku víme, že se po celou dobu nebude dělat nic jiného. Postavám, o kterých něco víme a dokážeme se vcítit do jejich motivací k nelogickému jednání, jsme ochotni odpouštět ledacos, ale postavy, které mimo příběh prakticky neexistují a jediné, co o nich víme je to, že vědí přesně akorát ty samý dvě věci, co víme my, promíjíme těžko. Na jejich usnažené tápání po studiových interiérech se pak díváte se stejnou přezíravostí, jako když se nás film snaží na chvíli přesvědčit, že bohatý bílý muž mezi 30-60 lety by snad mohl být kladnou postavou. V neposlední řadě se hodí zmínit, že jsem už dlouho neviděl takhle línou práci s trikama. Film nadužívá šíleně ohavné CGI, které se nepokouší nijak maskovat a ve většině případů je to prostě jen rezignace na nějaké kreativní maskérské či trikové řešení, které by vás během sledování bavilo zkoumat a umožňovalo žasnout. Zkrátka Baghead je jeden z těch mnoha hororových debutů, kde důkaz režisérových schopností vychází zejména z toho, že během natáčení nikoho neošahával, nezmlátil manželku v taxíku a twitter account mu pro jistotu spravoval nějaký neplacený stážista. Nechť mu v budoucnu péro Jasona Bluma chutná.