Všechna jitra světa

Pěkný komorní film o hudební genialitě, která je většině smrtelníků odepřena, a bolestech a slastech s ní spojených. Hudební vizionář a jeho žák-nežák, který se "zaprodal" komerci. Ale, propána, jaké to komerci! Francouzská barokní hudba patří k tomu nejúžasnějšímu, co bylo kdy zkomponováno. Film má své tempo a pravidla hry, na které je třeba přistoupit. Jsou to barokní pravidla, kde má vše své místo - strojenost nejen v oblečení a líčení, ale i v činech a mluvě + dnes již těžko pochopitelné společenské normy a mezilidské vztahy. Tvůrci filmu k tomu všemu přistoupili s velkou empatií, které bychom měli být schopni i my. Protože odměna v podobě zážitku za to stojí. (19.02.2015)

Spousta nádherné barokní hudby a životopis jednoho z největších barokních hráčů na violu. Poté, co mu zemře žena, uzavře se se svými dcerami na svoje sídlo a odmítá se stýkat s lidmi. Jediný, kdo k němu na chvíli pronikne, je mladý, taletovaný violista, do kterého se zamiluje jedna z jeho dcer. Pak ale na hocha praskne, že hrál u dvora a učitel ho vyhodí. S jeho dcerou se pak stýkají tajně, ale pak ji opustí a začne kariéru ve Versailles. Dívka je z toho zoufalá a její otec zahořklý. (06.10.2020)

Samotný film, na to, že má dvě hodiny diváka může dost utahat, tím spíš, pokud se vysílá ve večerních hodinách. Když to vezmu kolem a kolem, tak nám snímek o životě geniálního skladatele moc neřekl. Po smrti ženy se uzavřel do sebe a možná trochu zcvokl. S ohledem na jeho názory o produkci hudby třeba i pro krále by bylo zajímavější se věnovat jeho mládí a dál. To hlavní je ale barokní hudba. Jako laik jsem si samozřejmě musel přečíst, že šlo o nadaného skladatele, protože bych nikdy nepoznal, zda hraje skvěle nebo už tam zazněl nějaký falešný tón. Ale právě ta hudba rezonuje celým snímkem a je to nejhlavnější, co mě dostává. A výkon Jeana-Pierra Mariella. Pravda je, že jsem alespoň viděl, kterak mohl někdo v tehdejší době poslat krále do oněch míst a nesplnit mu jeho přání (nařízení). (29.04.2024)

Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším. (18.04.2014)

Tak tento typ umění ironizuje Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. Postavy mluví vždy vznešeně, obraz barevně vyvážený, tráva je super zelená, víno je super červené, city jsou vystupňované na maximum... Jen tu chybí SKUTEČNÝ život, protože Všechna jitra světa jsou kýč (viz třeba noční procházka Colombea se svou mrtvou ženou) přesně podle Kunderovy definice. (27.11.2011)