Balada o siedmich obesených

Hm...nenápadný TV film, který má v sobě, jen tak mimochodem, špetku Sedmé pečeti, míchanou s Kladivem na čarodějnice a díky talentu mistra Lišky, můžeme přisypat i Marketu Lazarovou. Film, který ve mně vyvolal skutečně silnou dávku respektu k tomu, co vidím a skutečně i prožívám. O tom, co jsem slyšel, snad ani nepíšu. Nepochopitelně geniální smysl pro melodii a sladění hudby s filmem zde náš skladatel dotahuje do nadpozemské podoby. Neuvěřitelnou hudbu NAŠTĚSTÍ dolaďují precizní záběry a snímání daných scén, které to, v určitých momentech, přesně takto potřebovaly. Dáme si do toho ještě trošku fantazijní či vzpomínkové reality, aby ta dějová linie nebyla zase tak přímá a hodíme tam v podstatě neznámé herce (výjimky pochopitelně jsou) kteří to zahrají s takovým citem, že mi to vážně hlava nebere. Film, který zde nemá ani obal...328 hodnocení (zatím). Všechna tato skromnost, v kombinaci s excelentností filmu, vytváří ojedinělý, pro mě skutečně nečekaný zážitek. Chtěli zabít či již zabili, a budou zabiti. Smrt čeká, je zde, stojí vedle....podává ruku. Už visí. Závěrečné odpuštění a smíření se s osudem, je pro mě jeden z vrcholů československé kinematografie. Dvojice Martin Hollý a Stanislav Szomolányi, pro mě tímto bez diskuze konkurují dvojici Herz - Milota. (03.07.2013)

"Povedz Verner, naozaj jestvuje smrť?" - "Neviem, Musia... Ale myslím si, že nie." Perfektná adaptácia vynikajúcej novely Leonida Andrejeva. Sugestívny a veľmi silný pohľad do myslí rôznych ľudí odsúdených na smrť. Film nijako nerieši, či si to dotyční naozaj zaslúžili (medzi odsúdenými je aj vrah a zlodej), ide mu proste o čo možno najvernejšie zobrazenie psychiky hlavných postáv, ktoré vedia že ich na svete už nič nečaká a snažia sa s tým nejako vyrovnať. Niektorí vzdorujú hrdo (Golovin, Táňa), iný podlieha bezbrehému zúfalstvu a úzkosti (vrah Ivan), ďalší pociťuje strach (Kaširin), niektorí sa odmietajú so smrťou ako takou zmieriť (Verner, Musia) a posledný zakrýva pocit existenciálnej úzkosti klaunskou maskou (cigánsky zlodej). Na relatívne malej ploche sa odohráva výrazne emocionálne zafarbený psychologický súboj, proti niečomu, čo je odvekou a nezničiteľnou súčasťou ľudského života. Pôsobivosť tejto depresívnej drámy podčiarkuje mrazivá, pod kožu sa zarývajúca hudba, geniálni herci (Kiš, Grúberová, Mistrík, Vášáryová...) a emóciami nabitý záver (pohľad na odsúdených, bezmocne hľadiacich na pohojdávajúce sa slučky je neuveriteľne mrazivý). Jeden z tých filmov, pri ktorých si uvedomíte, čo v skutočnosti znamená slovko "smrť." a pravdepodobne jeden z najlepších (česko)slovenských filmov. Večná škoda, že dnes slovenskú kinematografiu tvoria skôr pofidérne seriály a na točenie filmov, ktoré by chceli ukázať trochu viac, než Marcina a Krausa trápne šaškujúcich v Susedoch, sa zatiaľ nejako nedostáva. 100% (11.06.2009)

Film je vybornou psychologickou dramou do sveta odsudencov na smrt. Vsetci odsudenci si premietaju, co ich este caka pred smrtou. Na Relativne malom priestore sa odohrava psychologicka a dost depresivna smrst o tom, ako sa vyrovnat s odvekym nepriatelom ludskeho zivota.TO VSETKO JE DOTVORENE MRAZIVOU HUDBOU. Reziu Martina Obleceneho musim takisto pochvalit, tam niet co vytknut. Ale ako vrchol ceskoslovenskej kinematografie Baladu o Deviatich Obesenych zrovna tiez nevidim : co ja viem /predsa len u mna Vavrovo Kladivo a Herzov Spalovac su o medzistupienok vyssie/. 90 % (05.02.2013)

Tady si Martin Hollý troufl zdolat laťku hodně vysokou. Pokud by se chtěl vyrovat Adrejevovi (přitom ani Andrejev není žádný Sergej Bubka) v oblasti psychologiie postav, asi by jeho tyč byla příliš krátká. Hollý zvolil jiný jazyk, řeč náznaků, krátkých spojek, dohledávek, výpustek atp. A pokud bylo Adrejevovým cílem popsat "žít na pozadí smrrti a zemřít v popředí života", pak se domnívám, že uspěl... Skutečně jen pro zajímavost uvedu dva příklady ze samého začátku kolem motivu "v jednu po poledni": Příklad 1. FILM: atentátníci schovaní za stromy parku, v rukou pistole, granáty, výbušniny, jeden po druhém, tváře, gesta. KNIHA (pouze): "..a nyní je každý jejich krok sledován tajnými; chtějí se sejít s ručními granáty a revolvery u vchodu a čekat, až ministr vyjde. Tam budou také pochytání. Příklad 2. FILM (pouze): ministr se nepříliš důvěryhodně převaluje v posteli. KNIHA: "Připomínal si jeden za druhým všechny ty nedávné hrozné případy, kdy na lidi stejné hodnosti, nebo dokonce i z vyšších kruhů, než byl on, dopadaly granáty a tyto granáty jim na kousky rozervávaly těla, rozstřikovaly mozky po špinavých cihlových zdech, vytrhávaly zuby z dásní. A jak tak vzpomínal, připadalo mu už těď jeho tlusté nemocné tělo, rozvalené na posteli, nějak cizí, jako by už ohnivou sílu výbuchu zakusilo; a měl dojem, že se mu ruce v ramenou oddělují od trupu, zby vypadávají, mozek se drobí na kousky, nohy dřevěnějí a leží pokorně s prsty nahoru, jako kdyby už umřel." (05.02.2018)

Je to překvaující, že vznikl televizní film takových kvalit. Přitom by si zasloužil velké plátno. Uvolnění šedesátých let dovolilo i experimentování, odklon od jasné dějové linky a důraz na detail. Jak je vidno, režisér se s tímtou úkolem popasoval velice dobře, ovšem u diváků už to může dopadnout zcela jinak. Podařilo se vytvořit velmi silný snímek s působivou atmosférou, ke které výrazně přispěla zajímavá kamera i citlivě pojatá hudba Zdeňka Lišky. V obsazení překvapil Gabo Zelenay. Vyvrcholení vnímám v okamžiku před samotnou popravou, kde je každý oproštěný od minulosti a stojí pod šibenicí sám za sebe. V tom okamžiku se z každého vyloupne jeho pravé já. (31.03.2015)