Podoby láskavosti

Milé laskavosti rozčleněné do tří povídek spojují jednak hlavní postavy (Emma Stone a Jesse Plemons), a druhak téma lidské manipulace, které je v jednotlivých příbězích kombinováno s negativními prvky, s nimiž se ve velkém potýká současná společnost - vydírání, sexuální zneužívání, kanibalismus, náboženský extremismus. To vše je do jednotlivých dějových linek implementováno velmi zdařile a sofistikovaně. Lanthimos nenechá divákovi mozkové závity ani na chvíli vydechnout. 👍 Čtyři hvězdy. (30.06.2024, KVIFF) (01.07.2024)

5* – 3* – 1*: Milé laskavosti jsou dosti originální esencí Yorgose Lanthimose a jeho dosavadní tvorby včetně témat a stylů... a snad jako žádný jiný jeho film mi právě tenhle během necelých tří hodin – tří samostatných povídek připomněl, jak rozporuplný mám vztah k panu režisérovi, jenž mě někdy přímo nadchne (Favoritka, Chudáčci), jindy vyvolá hodně zvláštní směs dojmů i s menšími rozpaky, přesto mě pořád nadprůměrně zaujme a zasáhne (Humr, Špičák) a jindy s ním bojuji skrze čirý chlad se směšnou hrou na umění a totálním znechucením z filmu, jaký mám vůbec problém dosledovat (Zabití posvátného jelena)... a tady mě první povídka plně nadchla, měl jsem z ní dojem geniálně sehrané, černohumorně vypointované absurditky s luxusním hereckým sólem Jesse Plemonse (+ již naprosto skvělým začátkem celého filmu). Druhá povídka mě zpočátku ze stejných důvodů rovněž hodně chytla a byť postupně začala padat do šíleného kanibalského úletu, který byl ve více scénách na mě až příliš bizarní (a fantasy závěr teprve WTF), pořád jsem ji částečně bral, jelikož mě aspoň nenudila, byť v posledních minutách jsme se s režisérem již začali rozcházet na vzájemně odlišnou vlnovou délku. Se závěrečnou povídkou přišel do třetice i ten ultra chladný Lanthimos, který mě svými bizarními úlety ve stylu sektářských rituálů s oživovaním mrtvol již totálně míjel, zvláště s tak odtažitým pokusem o těžký art, pár scénami i mírně znechutil, aniž bych v tom znechucení vnímal hlubší smysl, kdežto od potenciálního odpadu zachránila tuto povídku hlavně rýsující se zajímavá zápletka se psem... Co dodat, s výjimkou první povídky se to nadšení, v jaké jsem po předchozích dvou režisérových počinech doufal, tentokrát u mě nekoná. [55%] (25.07.2024)

Lanthimosův rázný odklon od jeho posledních mainstreamovek. Ví, že už mu v jeho rukou sežereme cokoliv. Dekadentní hádanka připomínající dusné konverzačky P. T. Andersona či jeho ranní řeckou tvorbu, ovšem s hollywoodskými hvězdami a zasazená do amerického prostředí. Námětem a postavami nejvybroušenější první povídka nás mistrně dostane od prvních vteřin. Druhá znejistí a třetí, v souvislosti s předešlými dvěmi už je na diskuze u kulatého stolu. Tajemná, nevysvětlená vedlejší postava R.M.F., kolem které se příběhy točí, je nejspíš alter egem samotného režiséra (hraje jí jeho řecký kamarád Yorgos Stefanakos) a představuje metaforu na jeho proplouvání velkým show businessem. O vtipné, bizarní, znepokojivé i odvážné momenty v ní není nouze, Lanthimos opět neotřele zkoumá sexualitu, živočišnost, krutost, dominanci a všechno, proč ho máme rádi. Jen s menším rozpočtem a v reálných současných kulisách. [Cannes FF] (19.05.2024)

Na rozdíl od Poor Things je tohle lehce artovější, naopak méně stylizované a především výrazně méně příjemné.  Oficiálně tři povídky spojuje postava jakéhosi mystického R.M.F., kterého ale přímo téměř nevidíme a má pro děj zanedbatelný význam. Kromě něj jsou společným jmenovatelem asi témata manipulace, toxické oddanosti a ztráty identity. A společné mají jednotlivé kapitoly i obsazení hlavních postav.  Willem Dafoe tradičně válí v roli ústředního slizouna, protagonisty ve všech příbězích ztvárňují Emma Stone, Jesse Plemons, Margaret Qualley a Hong Chau. Jejich postavy představují vždy podobné archetypy, čelící nějaké osudové a zároveň bizarní situaci.  A řešení oněch situací, ke kterým se protagonisté uchylují, jsou ještě bizarnější a snad není spoiler, že to s nimi většinou jde od desíti k pěti. Divákovi nezbývá, než hledat v konání (anti)hrdinů jakékoliv zbytky příčetnosti, což je postupně čím dál těžší, ale poměrně zábavné.  Udržovat atmosféru Lanthimos umí nejen svěžím střídáním tempa vyprávění, solidně nechutnými či cringe pasážemi, nýbrž i (převážně černým) humorem. Toho je tu ovšem podstatně méně než právě třeba v Poor Things. V tomhle kontextu je celková stopáž 163 minut přeci jen lehce úmorná.  Byť i to může být režisérův záměr, koneckonců divákovi nenabídne ani žádné uspokojivé završení představených příběhů. Nicméně kdo nepotřebuje, aby všechno dávalo smysl, a naladí se na autorovu notu, může si tuhle excentrickou dramedii užít. (Viděno v berlínském kině Sputnik) (16.08.2024)

Vražedná stopáž a ta hipísačka z Tenkrát v Hollywoodu. Věřim, že to rejža měl perfektně promyšlený (neměl jsem pocit, že na mě jen random cáká nějaký úchylárny), ale pro diváka už bude velká část týhle metafory asi často moc složitá. Třeba kámoš vůbec nepochopil, že ti herci hráli různý postavy *wink*. Já cenim, že se točí filmy o tradičních tématech netradičně. Necham se rád překvapit. Ale víc do hloubky studovat tenhle film se mi nechce. #mocdlouhý #kviff58 (65%) (06.07.2024)