Podoby láskavosti

Vražedná stopáž a ta hipísačka z Tenkrát v Hollywoodu. Věřim, že to rejža měl perfektně promyšlený (neměl jsem pocit, že na mě jen random cáká nějaký úchylárny), ale pro diváka už bude velká část týhle metafory asi často moc složitá. Třeba kámoš vůbec nepochopil, že ti herci hráli různý postavy *wink*. Já cenim, že se točí filmy o tradičních tématech netradičně. Necham se rád překvapit. Ale víc do hloubky studovat tenhle film se mi nechce. #mocdlouhý #kviff58 (65%) (06.07.2024)

Lanthimos patří mezi nejvýraznější režiséry současnosti a jeho nekonvenční tvorba baví, šokuje a rozděluje na dva tábory. Jsem obrovským fanouškem jeho posledních Chudáčků a o to asi menším fanouškem Milých laskavostí. Moc se mi líbí koncept tří různých příběhů se stejnými a výbornými herci v odlišných rolích, ale chybí mi mezi nimi větší provázanost. Takhle jsou to jen tři více či méně bizarní příběhy vedle sebe. Neříkám, že jsou špatné, myslím, že i v té absurditě je mnoho pravdy, a některé scény jsou mrazivé svou reálností, jiné zase šokují svou syrovostí a krutostí, zároveň je tam hodně humoru, ale jako celek je to takové trochu neuchopitelné. Film je doprovázený nyní již velmi typickým a poznatelným hudebním doprovodem (zdali se to tak dá nazvat) od Fendrixe, což příběhům dodává o to víc tu bizarní a mysteriózní atmosféru. I přes to, že mě tento Lanthimosův snímek neoslovil tolik jako některé jeho předchozí, na jeho další tvorbu se budu vždy velmi těšit. [Festival de Cannes 2024] (21.05.2024)

Lanthimosův rázný odklon od jeho posledních mainstreamovek. Ví, že už mu v jeho rukou sežereme cokoliv. Dekadentní hádanka připomínající dusné konverzačky P. T. Andersona či jeho ranní řeckou tvorbu, ovšem s hollywoodskými hvězdami a zasazená do amerického prostředí. Námětem a postavami nejvybroušenější první povídka nás mistrně dostane od prvních vteřin. Druhá znejistí a třetí, v souvislosti s předešlými dvěmi už je na diskuze u kulatého stolu. Tajemná, nevysvětlená vedlejší postava R.M.F., kolem které se příběhy točí, je nejspíš alter egem samotného režiséra (hraje jí jeho řecký kamarád Yorgos Stefanakos) a představuje metaforu na jeho proplouvání velkým show businessem. O vtipné, bizarní, znepokojivé i odvážné momenty v ní není nouze, Lanthimos opět neotřele zkoumá sexualitu, živočišnost, krutost, dominanci a všechno, proč ho máme rádi. Jen s menším rozpočtem a v reálných současných kulisách. [Cannes FF] (19.05.2024)

Jasně, nejít po fenomenálních Chudáčcích na nový počin Yorgos Lanthimose by bylo asi těžký ignoranství, který si nemůžu dovolit. Bohužel tohle je na mě až příliš velký bizárek, který má řadu geniálních momentů, chytrých obrazových záběrů a tradičně výtečných hereckých výkonů madam Emmy a dalších, jenže třeba třetí povídka už mě vysloveně nudila a ty tři hvězdy krom výše zmíněného patří zejména první povídce, kde ještě vítezil scénaristická naplněnost před prázdnotou. (04.09.2024)

5* – 3* – 1*: Milé laskavosti jsou dosti originální esencí Yorgose Lanthimose a jeho dosavadní tvorby včetně témat a stylů... a snad jako žádný jiný jeho film mi právě tenhle během necelých tří hodin – tří samostatných povídek připomněl, jak rozporuplný mám vztah k panu režisérovi, jenž mě někdy přímo nadchne (Favoritka, Chudáčci), jindy vyvolá hodně zvláštní směs dojmů i s menšími rozpaky, přesto mě pořád nadprůměrně zaujme a zasáhne (Humr, Špičák) a jindy s ním bojuji skrze čirý chlad se směšnou hrou na umění a totálním znechucením z filmu, jaký mám vůbec problém dosledovat (Zabití posvátného jelena)... a tady mě první povídka plně nadchla, měl jsem z ní dojem geniálně sehrané, černohumorně vypointované absurditky s luxusním hereckým sólem Jesse Plemonse (+ již naprosto skvělým začátkem celého filmu). Druhá povídka mě zpočátku ze stejných důvodů rovněž hodně chytla a byť postupně začala padat do šíleného kanibalského úletu, který byl ve více scénách na mě až příliš bizarní (a fantasy závěr teprve WTF), pořád jsem ji částečně bral, jelikož mě aspoň nenudila, byť v posledních minutách jsme se s režisérem již začali rozcházet na vzájemně odlišnou vlnovou délku. Se závěrečnou povídkou přišel do třetice i ten ultra chladný Lanthimos, který mě svými bizarními úlety ve stylu sektářských rituálů s oživovaním mrtvol již totálně míjel, zvláště s tak odtažitým pokusem o těžký art, pár scénami i mírně znechutil, aniž bych v tom znechucení vnímal hlubší smysl, kdežto od potenciálního odpadu zachránila tuto povídku hlavně rýsující se zajímavá zápletka se psem... Co dodat, s výjimkou první povídky se to nadšení, v jaké jsem po předchozích dvou režisérových počinech doufal, tentokrát u mě nekoná. [55%] (25.07.2024)