Piesočná žena

Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku. (10.09.2014) (menej) (viac)