Lidský úděl 5.: Přeskočit smrt

Ningen no džoken ve mně po poslední části zanechalo velice rozporuplný dojem. Na jednu stranu musím smeknout před monumentálním rozsahem celku, na druhou stranu nemohu zakrýt rozpaky, které ve mně určité prvky zanechaly. Ale hezky popořadě. V první řadě je třeba zmínit, že přímo s válkou se divák setká až na konci druhého filmu, do té doby válka tvoří jen šum odehrávajícím se kdesi za rohem, který život hrdinů zasahuje pouze nepřímo skrze rozkazy dostávané odkudsi shora. První dva filmy se orientují na jiné aspekty válečných útrap, jednak na nelidské zacházení s válečnými vězni zneužívanými k práci v dole, jednak na tristní výcvik nově narukovaných vojáků a jejich vykořisťování "mazáky". Tím vším postupně prochází hlavní hrdina Kaji, v prvním případě v roli toho, kdo se naplněn ideály snaží o zlepšení podmínek vězňů, v druhém případě naopak se ocitá v roli jednoho z vojáků a bojuje o zlepšení situace zezdola. Zejména v prvních dvou třetinách prvního filmu je dobře znázorněné Kajiho neustálé narážení při střetu s realitou, kdy se snaží o aplikaci humanistických myšlenek v prostředí, které tomu ani zdaleka nepřeje, na kolektiv lidí, kteří mu věřit odmítají. Jeho snaha o spravedlnost za všech okolností navíc dostává ránu i v podobě zoufalého jednání China, jenž naneštěstí představuje až do konce celé epopeje jedinou zajímavější vedlejší postavu procházející aspoň nějakým vývojem. Bohužel od momentu popravy vězňů a silně nerealisticky působícího přerušení nastává konec i s vývojem samotného Kajiho, který od této chvíle přestává býti Kajim pochybujícím, Kajim snažícím se skloubit ideály s realitou, ale nadále pokračuje ve své cestě s přesvědčením pevným jak skála, o kterou se až na jednu výjimku následující události okolo pouze tříští a jeho pohled na svět už nemají šanci nijak ovlivnit. A jelikož vedlejší postavy, ať už se jedná o Michiko, která postupně filmové plátno vyklízí a stává se pouhým nezřetelným obrazem v dáli, ke kterému se lze upínat, či třeba Teradu s jeho náhlým přerodem z nacionalisty v Kajiho přívržence, sami o sobě nejsou dostatečně zajímavé pro udržení pozornosti, zvýrazňuje se tak role samotného ideologického sdělení, které se nám silně levicový a protiválečně smýšlející Kobayashi snaží sdělit. (Komentář ve výstavbě, nyní jsem na jeho dokončení příliš líný) (12.08.2011)

5. část - Válečná vřava vše mění. Není čas řešit ideály, Kaji se snaží především přežít a je ochotný pro to zezadu podříznout nepříteli krk. Jen co se ale dostane z bitvy, vrací se ta jeho nekonečná touha bojovat za svůj životní postoj. Rozhodně to tedy není tak černobílé, jak by se zdálo. Kaji je v první řadě dost neschopný a důsledný je leda v nesprávných chvílích. Ostatně doteď zkazil, co jen mohl. A nejinak je tomu, když de facto stane v čele skupinky uprchlíků. Jinak v této části zatím nejvíc vynikla Kobayashiho špičková režie. 80 % /// 6. část - Epic conclusion nenastává, spíš uznalé pokývání hlavou. Trochu mě začalo iritovat to otevřené sympatizování hrdiny s levicovou ideologií, které mi tam doposud vůbec nevadilo, ostatně doba taková byla, ale najednou jsem si připadal jak uprostřed budovatelského filmu. 70 % /// Celek: Rozhodně je skvělé, že takový projekt popisující válečnou vřavu očima toho, kdo ji poznal snad ze všech úhlů, existuj. Předimenzovaných šest devadesátiminutových dílů tomu ale moc neprospívá. Pokud by měl přesto vzniknout jeden jediný projekt o válce, bylo by v pořádku, že je to právě tento. Pokud ale existují další filmy, málokomu se chce u tohoto být 600 minut a já se vůbec nedivím. 75 % (17.03.2013)

Piaty diel mi pripomenul film The Way Back. Hrstka preživších z vojnovej vravy sa snaží drsnou divočinou dôjsť do svojho veľmi vzdialeného cieľa. Z Kajiho sa už stáva solídny kruťas. Dôvod fandiť mu som už nenašiel. Rovnako som nemal chuť ľutovať rozprášené porazené japonské vojsko a ani zúbožených civilistov. V poslednom diely sa Kaji dostane do Ruského zajatia a jeho predstavy o komunistoch sa nadobro zrútia. Trpkejší koniec si zmagorený Kaji ani nezaslúžil a tým je táto antikomunistická agitka dokonaná. Napriek určitému sklamaniu zo smerovanie série a vyústeniu tých 600 minút stálo za to. Aj keď je to natočené čiernobielo, tak kamera ponúka nádherné širokoúhle kompozície, výprava celej série je veľkolepá a nájde sa tu kopa zaujímavých postáv, ktorých osud ma zaujímal. S trochu schopnejším a rozumnejšie zmýšlajúcim hlavným hrdinom by to bolo lepšie. 6/10. (13.06.2019)

Vrchol Kobajašiho válečné epopeje. Hodnocení jsem si nechával až po zhlédnutí všech částí, protože jde koneckonců o jeden celek (filmy na sebe navazují a nejedná se o pouhá pokračování). Hned na začátek musím napsat, že jsem byl zcela zaskočen kvalitou Kobajašiho režie, která naprosto pohřbila v prach americkou produkci válečných filmů z šedesátých let. Toto srovnání je na místě, protože Kobajaši se nebojí rozmáchnout do šíře diváckého velkofilmu. Ale tam, kde američtí tvůrci často končí, jde Kobajaši mnohem dál a nabídne divákovi monumentální devítihodinovou válečnou fresku s precizně vykreslenými filmovými detaily a postavami jednotlivých vojáků či obyvatel Mandžutska, které na své odyseovské pouti za svojí ženou Mičiko hlavní hrdina Kedži potkává. Je třeba zmínit zcela výjimečnou kameru, která na sebe v některých případech zcela strhává pozornost a vy jen se zatajeným dechem sledujete záběry, které je někdy vskutku těžké dostat z hlavy (navíc mnohdy podkreslené poměrně sugestivní hudbou). V závěru filmu také dochází k určitému rozuzlení, co se týká ideového směřování filmu - totiž Kedžiho sympatizování s komunismem. A nutno podotknout, že je to rozuzlení velice hořké - koneckonců jako samotný Kedžiho příběh, ve kterém se odráží osud celého válečného Japonska. (05.08.2007)

Třetí díl této epopeje je skvělým válečným filmem hlavně z psychologického hlediska. Kaji se nejprve dostane do předem prohrané bitvy, následně absolvuje úmornou pouť územím nepřítele, aby nakonec padl do sovětského zajetí a ztratil jeho poslední zbytky iluzí toho, že by snad socialismus mohl být lepší než fašismus. Zatímco v předešlých částech se režisér Kobajaši navážel hlavně do řad japonské armády, zde to schytávají naprosto všichni. Film ukazuje pád na úplné lidské dno na útěku na území nepřítele a pak ještě níž v zajateckém táboře. Třetí film je nejsilnější (a nejponuřejší) částí tohoto eposu, jedna dramatická událost střídá druhou, tempo je strhující a k této části nemám vůbec co vytknout. Kdybych měl hodnotit Lidský úděl jako celek (což by se asi mělo) tak se jedná o úchvatný počin s ambicemi popsat lidskou tragédii války v megalomanském rozsahu z mnoha úhlů pohledu, tak jako žádný jiný film, který znám. A tyto ambice považuju za naplněné. Jako celek je Lidský úděl doslova jedinečným a výjimečným dílem, v němž se spojila úchvatný příběh, vynikající filmařina a skvělý hereckého výkony a byť někdy sledování dává zabrat, vše je na svém místě. (01.07.2013)