Lidský úděl 5.: Přeskočit smrt

Závěrečná a v určitých ohledech nejsilnější část se odehrává po porážce Japonska a naplno se začíná rýsovat asi hlavní poselství filmu - cena za dobrý život a správná rozhodnutí (přiznejme si, málokdo z nás by ji byl ochoten platit). Neúprosná realističnost předlohy je ještě umocněna tvůrčím uměním Kobayashiho. Nemám naprosto co vytknout a pro jakýkoli detailní popis postrádám dostatek superlativů - klaním se až k zemi, tohle je opravdové umění a jeden z mých nejsilnějších zážitků u obrazovky. (04.03.2009)

Keď japonský spisovateľ Junpei Gomikawa napísal rozsiahly román "Ningen no jôken", námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho a vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V tretej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) je Kaji konfrontovaný so sovietskou mocou v zajateckom tábore a stráca všetky ilúzie o jeho socialistickom zmýšľaní. Pre mňa azda najlepší diel, Kajiho vnútorné monológy sú silným odzrkadlením jeho duše a v podstate duše mnohých, ktorí uverili správnosti sovietskej myšlienky. (09.04.2024)

5. část - Válečná vřava vše mění. Není čas řešit ideály, Kaji se snaží především přežít a je ochotný pro to zezadu podříznout nepříteli krk. Jen co se ale dostane z bitvy, vrací se ta jeho nekonečná touha bojovat za svůj životní postoj. Rozhodně to tedy není tak černobílé, jak by se zdálo. Kaji je v první řadě dost neschopný a důsledný je leda v nesprávných chvílích. Ostatně doteď zkazil, co jen mohl. A nejinak je tomu, když de facto stane v čele skupinky uprchlíků. Jinak v této části zatím nejvíc vynikla Kobayashiho špičková režie. 80 % /// 6. část - Epic conclusion nenastává, spíš uznalé pokývání hlavou. Trochu mě začalo iritovat to otevřené sympatizování hrdiny s levicovou ideologií, které mi tam doposud vůbec nevadilo, ostatně doba taková byla, ale najednou jsem si připadal jak uprostřed budovatelského filmu. 70 % /// Celek: Rozhodně je skvělé, že takový projekt popisující válečnou vřavu očima toho, kdo ji poznal snad ze všech úhlů, existuj. Předimenzovaných šest devadesátiminutových dílů tomu ale moc neprospívá. Pokud by měl přesto vzniknout jeden jediný projekt o válce, bylo by v pořádku, že je to právě tento. Pokud ale existují další filmy, málokomu se chce u tohoto být 600 minut a já se vůbec nedivím. 75 % (17.03.2013)

Hodnotil-li bych Ningen no džoken jako celek, je to bez váhání pět hvězd; jeho výpovědní síla je obrovská. Nevím, nakolik odráží Kobajašiho osobní zkušenosti, jde ovšem o mimořádně autenticky působící film, prodchnutý jeho protiválečným postojem. Označil bych jej za téměř totální snímek o válce a člověku. Kobajaši nezůstává nic dlužen ani po formální stránce, opět jde o počin bohatý a krásný: fascinující „šikmé“ záběry kamery, scéna, v níž pracanti jedí a sovětští vojáci zpívají, a mnoho dalších. Závěrečných 15 minut je pak slovy naprosto nepostižitelných. (16.07.2008)

Ningen no džoken ve mně po poslední části zanechalo velice rozporuplný dojem. Na jednu stranu musím smeknout před monumentálním rozsahem celku, na druhou stranu nemohu zakrýt rozpaky, které ve mně určité prvky zanechaly. Ale hezky popořadě. V první řadě je třeba zmínit, že přímo s válkou se divák setká až na konci druhého filmu, do té doby válka tvoří jen šum odehrávajícím se kdesi za rohem, který život hrdinů zasahuje pouze nepřímo skrze rozkazy dostávané odkudsi shora. První dva filmy se orientují na jiné aspekty válečných útrap, jednak na nelidské zacházení s válečnými vězni zneužívanými k práci v dole, jednak na tristní výcvik nově narukovaných vojáků a jejich vykořisťování "mazáky". Tím vším postupně prochází hlavní hrdina Kaji, v prvním případě v roli toho, kdo se naplněn ideály snaží o zlepšení podmínek vězňů, v druhém případě naopak se ocitá v roli jednoho z vojáků a bojuje o zlepšení situace zezdola. Zejména v prvních dvou třetinách prvního filmu je dobře znázorněné Kajiho neustálé narážení při střetu s realitou, kdy se snaží o aplikaci humanistických myšlenek v prostředí, které tomu ani zdaleka nepřeje, na kolektiv lidí, kteří mu věřit odmítají. Jeho snaha o spravedlnost za všech okolností navíc dostává ránu i v podobě zoufalého jednání China, jenž naneštěstí představuje až do konce celé epopeje jedinou zajímavější vedlejší postavu procházející aspoň nějakým vývojem. Bohužel od momentu popravy vězňů a silně nerealisticky působícího přerušení nastává konec i s vývojem samotného Kajiho, který od této chvíle přestává býti Kajim pochybujícím, Kajim snažícím se skloubit ideály s realitou, ale nadále pokračuje ve své cestě s přesvědčením pevným jak skála, o kterou se až na jednu výjimku následující události okolo pouze tříští a jeho pohled na svět už nemají šanci nijak ovlivnit. A jelikož vedlejší postavy, ať už se jedná o Michiko, která postupně filmové plátno vyklízí a stává se pouhým nezřetelným obrazem v dáli, ke kterému se lze upínat, či třeba Teradu s jeho náhlým přerodem z nacionalisty v Kajiho přívržence, sami o sobě nejsou dostatečně zajímavé pro udržení pozornosti, zvýrazňuje se tak role samotného ideologického sdělení, které se nám silně levicový a protiválečně smýšlející Kobayashi snaží sdělit. (Komentář ve výstavbě, nyní jsem na jeho dokončení příliš líný) (12.08.2011)