Réžia:
Takaši ŠimizuScenár:
Takaši ŠimizuHudba:
Gary AšijaHrajú:
Čiaki Kurijama, Taró Suwa, Júko Daike, Takako Fudži, Makoto Ašikawa, Denden, Hitomi Miwa, Kaori Fudžii, Širó Namiki, Júrei JanagiObsahy(1)
Učitel Shunsuke Kobayashi se rozhodl navštívit rodiče malého Toshia, který se dlouho neukázal ve škole, aby zjistil důvod jeho dlouhé absence. Kobayashi v domě nenachází nikoho kromě samotného Toshia, od kterého se nepřímo dozví, že rodiče odešli společně na nákup. Teprve až po chvíli čekání si všimne, že okolní místnosti jsou ve velkém nepořádku a s Toshiem taky není něco v pořádku. Navíc se pod střechou domu začíná uvolňovat smrtící kletba… (Pumiiix)
(viac)Recenzie (85)
Americký remake mě tehdy totálně unudil, ale stejně mě cukalo dát šanci japonskému originálu, tomu úplně nejpůvodnějšímu. Obával jsem se, že i ten mi totálně nesedne, jelikož to nejspíš je něco ve stylu televizního film - jenže ten v japonském podání vypadá jak nějaké home video. Takže jsem se tak nějak čekal, kdy přesně se z toho stane porno, ale kupodivu to nebylo vůbec špatné. Sice to vypadá jak to vypadá, ale i přesto to má pár solidně udělaných scén a nějaký um v té kameře stejně vidět je. A ačkoli je retrospektivně roztříštěné do kapitol, sem tam to vůbec nemá špatnou atmosféru. Tudíž něco do sebe to má, jednou jsem se dokonce i trochu lekl a ani ten příběh nebyl úplně nejslabší (i když minimálně v současnosti už je to jen nejklasičtější mustr), ale stejně to i na 70 minut působí zbytečně rozvlekle, nijak zvlášť mě to nepohltilo a hlavně je to ten nejklasičtější z japonských hororů, ve kterém straší bubák a la Samara a děcka s hodně bílou pletí... 3* ()
úplně první zpracování nenávisti je natáčeno v televizní produkci a je to hodně znát - kamera jako vystřižená z brazilských telenovel a herecké výkony i triky jakbysmet. Ale i tak snímek obsahuje pár povedených momentů, mezi nejlepší řadím mňoukajícího hošíka ve sborovně a školačku bez čelisti, klátivě se deroucí do schodů. Přesto utíkalo těch 70 minut hódně pomalu... ()
Počátek Ju-Onovské série, který jsem viděl ale až po obou dílech remaků Ju-On: The Grudge 1 a 2. Ten film je opravdu hodně krátký, ale jako první z Ju-Onů co jsem zatím viděl, jsem ho celý pochopil. Film disponuje v některých místech až neuvěřitelně temnou atmosférou, kdy se hlavní hrdina dlouho pohybuje na nějakém temném místě a režisér se snaží gradovat napětí až do maximálních výšin.. A že se mu to daří! Příběh je vyprávěn vcelku chytlavým způsobem, kdy se zaměříme na jednu osobu, která je následně pohlcena kletbou...Tenhle způsob vyprávění je vlastně použit i v dalších pokračováních. Režisér si taky hraje s časovou smyčkou, kde se nejprve vydává o nějaký čas do budoucnosti a pak se zase vrátí, ovšem dá se to pochopit, v některém z dialogů je to všechno vysvětlené... Hodně, hodně slušný úvod! ()
Je až s podivem, že režisér Takaši Šimizu točí stále dokola jeden a ten samý film. Ať už je to Ju-on (2000), Ju-on: The Grudge (2002), či The Grudge (2004). Ač jsou všechny 3 v podstatě téměř identické, nejlepší z nich je posledně jmenovaný. Ale to ještě nekončíme. Dále je tu Ju-on 2 (2000), Ju-on: The Grudge 2 (2003). A navrch ještě pár remaků od jiných režisérů. ()
Atmosférou sršící video film s lookem podřadné telenovely, který ovšem nabízí výborně naaranžované bubáky. Díky rozdělení na kratší úseky navíc film udržuje v podstatě nonstop napětí a i přes v podstatě nulový děj a absenci výraznější pointy dokáže vaší pozornost udržet, ukolébat a následně i vystrašit. Právě ty nejlepší momenty jsou totiž skvěle dávkovány. 75 % ()
Galéria (9)
Fotka © Toei Video Company
Zaujímavosti (13)
- Kayako, Toshio a Takeo Saeki, patří mezi tradiční japonské mýtické postavy zvané onryō, což jsou pomstychtiví duchové, kteří zůstávají ve světě živých, aby napravili křivdy, které se jim staly za života. (Keisuke)
- Niektoré postavy vo filme telefonujú z neznámeho čísla, ktoré je 4444444444. Číslo 4 sa v japonskej kultúre často považuje za znak smoly. (Pat.Ko)
- Toshiho duch počas filmu často vydáva zvuky - mňaukanie. Nielen to znamená, že jeho duch sa spojil s jeho zosnulým kocúrom Marom, ale týka sa to aj starej japonskej legendy, kde sa zo zatratených duchov stratených detí stávajú zablúdenci a vydávajú mačacie mňaukanie. (Pat.Ko)
Reklama