Karaoke Blues

Můj zahajovací film na letošním 57. KVIFF a hned taková pecka. Ale šla jsem na jistotu, na svého oblíbence. A že mu dám první pětku, to byl bonus navíc. Tragikomický, opět komorní a stylizovaný příběh dvou osamocených chudých lidí, mne nadchnul. Jemný sarkasmus i černý humor jako vždy, na pozadí smutné zprávy o válce na Ukrajině linoucí se z rádia, staré finské blues, vše do sebe zapadalo a já si film moc užila. Tak krásně plynul.....Aki, milovník retra, opět nezklamal :) (09.07.2023)

Na Karaoke blues jsem se tak trochu dostal náhodou, ale nemůžu toho litovat. Film svým stylem jako kdyby byl natočen před 40 lety a osvobozující krátkou stopáží dokazuje, že v jednoduchosti je krása. On taky vypráví opravdu jednoduchý milostný příběh, ale krásný. Dva osamělci se potkají ve světě nudy a lidí bez života a začnou se sbližovat. Karaoke blues není jen láska k filmu, ale láska k životu a připomíná nám, že si život užíváme, tak moc jak doopravdy chceme. (18.11.2023)

"Někde tu leží pacient Holappa." - "A křestní jméno?" - "To neznám..." - "Vy jste jeho blízká příbuzná?" - "Ano... Já jsem jeho sestra." - "?!?" - "... sestra ve víře..." --- S finskými filmy nemám příliš zkušeností, tato moderní a zároveň hodně retro romance se mi ale každopádně líbila. Bylo to takové (ne)příjemně  (ne)obyčejné, veselé i smutné, barevné ve své šedivosti (nebo šedivé ve své barevnosti?), šáhlé a zároveň vlastně úplně normální. Celé to pěkně dokreslovala hudba. K pěti hvězdičkám za mě chybí opravdu jen malý kousek. Možná ještě jeden pes? Nebo třeba závěrečné vystoupení karaoke krále? Těžko říct, čtyři jsou ale pěkné. 80 %. (18.11.2023)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Chce se mi říct, že Kaurismäki je konečně zpátky, jenže se to nedá říct stoprocentně. Karaoke blues je sice takové, jak se dá od Akiho čekat, ale zároveň je krapet zaměnitelný. Což není zrovna dobré znamení, když Kaurismäki natočil tolik filmů na stejné téma a přitom každé působí odlišně. Nejblíže je to Stínům v ráji, ze kterých si to bere překvapivě dost (ale ne doslova) a asi hlavně díky tomu působí Karaoke blues přesně takovým, ne až tak výrazným dojmem. Ve výsledku to ale je fuk. Je to průměr, ale jen v rámci jeho tvorby, takže obecně je to pořád solidní nadprůměr. Jinak mi Kaurismäki zase dokázal, že v něm ještě něco je a po dvou slabých pohádkách přišel zase s tím, co mu jde nejlíp - specifickým komediálním dramatem ze života outsiderů, které vypadá, že v něm nikdo nemá emoce ani charakter, ale opak je pravdou, mnoho je ukázáno a celé je to skutečně propracované - a hlavně s nečernobílými postavami. Vyloženě mě potěšilo, že i ta nejmenší dějová linka tu má své uzavření a i přes pár divných náhod, na kterých gradace děje stojí, to je funkčnější než se může zdát. Má to i tu Akiho typickou atmosféru a příběh a typické rámování obrazů, které mě na jeho tvorbě vždycky dokáže pohltit, stejně tak jako jeho místy patrný a místo naprosto nepatrný finský humor. A naprosto stejně pracuje Takže je Karaoke blues opravdu tam, kde naposledy Světla v soumraku, jen se to na jeho nejlepší filmy rozhodně nechytá, ale podstatné je, že to v něm pořád je, pořád ví, co dělá a že nezesenilněl. Toho jsem se (obzvlášť po) Druhé straně naděje bál nejvíc. Ale i k tomuhle filmu má stále blízko, když tu na něj párkrát přímo odkáže skrze jeho hlavní postavu, která se zde v pár scénách objeví. A odkazů je tu btw víc než dost, hlavně skrze plakáty u kina. Jen mě teda zarazilo, že když už tu nějaký film přímo ukáže, tak jsou to Mrtví neumírají od Jarmusche. Asi chápu, že se to Akimu hodně líbilo a odkaz na Jarmusche mě potěšil, ale byl bych radši, kdyby na něj odkázal jinak, než přes jeho nejhorší film. Třeba Patersonem. Nicméně, další případný Akiho film tak může vypadat jakkoli, jen záleží, kterým směrem by se vydal. Osobně bych byl radši, kdyby tím, jaký je v Karaoke blues. Btw nechápal jsem, proč tam má tolik odkazů na válku na Ukrajině. Asi kvůli tomu, že je to kousek od něj a víc se ho to dotýká? Stejně jsem ale čekal, že to tam bude mít hlubší smysl, protože takhle to nemá jiný účel, než aby Aki světu sdělil, že ví, co se v současnosti děje. (Kino Art, Brno) 4* (21.11.2023)